Bosna & Hercegovina

1DENPetr Žilev: ,,Chtěl bych zase někam jet, ale nemám teď s kým.”
Já: ,,Nemáš? Tak já jedu!”
Petr: ,,Jako fakt? Myslíš to vážně?”
Já: ,,Myslím.”
Petr: ,,Takže bys byla schopná se třeba zítra sbalit a odjet?”
Já: ,,Jasně, vždyť víš, že jsem sparingpartner pro všechno a mám ráda spontánnost.”
Později:
Petr: ,,Co Bosna a Hercegovina z Vídně za 2050,- tam a zpět?”
Já: ,,Jedem!”


DEN 1. - 30. 4. 2018
Dáváme si sraz o něco dříve, abychom nakoupili proteinové tyčinky, které se stanou naším hlavním pokrmem v nadcházejících dnech. Poté už se odebíráme na hlavní nádraží, odkud pojedeme vlakem do Vídně, každý jen s batohem na zádech. A co, že v nich máme?
Spacák, doklady, mobil, peníze, základní hygienu, kraťase, 2x tričko na převlečení, 2x ponožky, 2x spodní prádlo, powerbanku s nabíječkou. Ty toho máš asi ještě míň, ale já oproti dřívějším cestám už i tak nyní dodržuji Zembielandské pravidlo číslo 5 = cestuj na lehko! Jo a samozřejmě asi 15 proteinových tyčinek. Jídlo je pro mě, vlastně pro nás oba mnohem důležitější, než nějaký spoďáry.

1den
Vlak má pár minut zpoždění, ale vzhledem k tomu, že budeme na místě se 4 hodinovým předstihem, tak nás to nijak netrápí. Sedáme do vlaku. Nějakou chvilku koukám z okna na ubíhající krajinu. V jednom úseku je půda kropená vodou a díky paprskům slunce se mi dostává pohled na nádhernou DUHU! Děkuji!
Když se pak otáčím zpět na Tebe, vidím Tě zalomeného v sedadle, jak spokojeně spíš. Nechápu. Pousměji se a pokračuji dále v rozjímání.
Jedu v legínách, teniskách, tričku a mikině, takže dost na pohodlno. To mám nejraději.
Po příjezdu do Vídně, hned vycházíme ven z areálu a rozmýšlíme, co dělat ve volných chvílích.
Dáme si řízek přes celý talíř! Strýc Petr (od Peťka - to je samej Petr čéče) nám doporučuje vyhlášenou restauraci Figlmüller. Jdeme na metro a asi po 3 zastávkách vystupujeme. Hledáme, hledáme a také úspěšně nacházíme. Bohužel návštěva už tak úspěšná není, mají plno a tak nás posílají za roh, kde berou i bez rezervace.
Ta fronta před restaurací je nekonečná. Po třičtvrtě hodině jsme posazeni ke stolu a rovnou objednáváme 2x originál řízek se salátem.
Výborný! Už docela funíme, ale oba to zvládáme zpráskat wuííí! Čas docela rychle běží a tak jdeme pěšky na vlak, který nás zaveze na letiště.
.
Po asi půl hodině jsme na místě. Nebýt Tvých orientačních schopností, tak bloudíme ještě teď.
Na letišti čekáme a nabíjíme si telefony. Když se dostáváme po dlouhé frontě ke skeneru, tak v klidu procházím, ale Tebe a Tvůj batoh si berou stranou. Ájeee.., zapomněl sis vytáhnout kapesní nůž. Hlavně, že jsi mi psal, ať si neberu žádné ostré věci. Proto jsem doma pro jistotu nechala i pinzetu a budu doufat, že se ze mě do týdne nestane Brežněv. Nůž Ti nakonec nezabavují, tak fajn.

1.denNasedáme do malého letadla. Já do 4. řady a Ty až o 26 řad dál. Letím po 8 letech letadlem, tak doufám, že bude let bez nehod (jakýchkoliv) nerada bych totiž měnila nervama jedny spoďáry ze svých omezených zásob.
Vzhledem k tomu, že jsem ještě pořád nemocná, kašlu a mám ucpaný nos, ten tlak vysoko mezi oblaky tomu moc nepomáhá. Ať už ten let skončí.., prosím. Ještě, že trvá jen hodinu.
Vystupujeme před staveništěm. Aha, to není staveniště, to je letiště. Čekáme na batohy. Dnešek je opravdu ve znamení front. Po půl hodině se konečně úspěšně dostáváme na řadu. Tak a co teď? Koupíme si pití.
P: ,,Can we pay by credit card?”
Woman: ,,No, sorry.”
P: ,,..and by euro?”
W: ,,No.”
To je super. Jdeme oba vyprahlí pěšky do Tuzli. Po pár metrech projíždí auto a tak ho stopuješ. Zastavuje, hustý! Táta se dvěma syny nás ochotně berou s sebou. Ty si s nimi vykládáš a já vesměs mlčím a poslouchám, protože má angličtina je nic moc. Spíš nic než moc.
Vysazují nás ve městě u obchodu. Děkujeme moc.
Opět tu neberou karty, takže na to hážeme bobek a jdeme se projít po městě. Je přesně půlnoc a tady je celkem mrtvo.
A hele bankomat. Vybíráme si 100 KM a jdeme zpět pro tu vodu, kterou tak úpěnlivě sháníme. Yes, konečně. 
Hledáme autobusové nádraží.
Kde budeme dnes spát? V trávě pod stromem právě u toho autobusáku. Je mi strašná zima, což mi při té rýmě a kašlu taky moc nepomáhá. V 1:00 se balím v leginách, termotriku a mikině do spacáku. Ty na pohodu třičtvrťáky, mikča a tenký spacák. Proč ne. Ty jsi mi nějaký horkokrevný.
S: ,,Dobrou noc Peti.”
P: ,,Dobroou.”

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

DEN 2. - 1. 5.
Budím se asi v 5:50 neskutečnou zimou. První noc pod širým nebem za námi. Až na tu nízkou teplotu se spalo dobře. To, že jsem se za noc asi 3x budila totálně zahleněná a vymrzlá, to ani říkat nemusím. Budíš se chvíli po mě.
Balíme svých pár švestek a jdeme se podívat, zda nám jede něco do Kravice k vodopadům. Bohužel přímý spoj žádný, takže pojedeme do Mostaru a odtam něco vymyslíme. Autobus jede za 3 a půl hodiny a tak vyrážíme na ranní procházku po Tuzle.
.
Nacházíme první Pekaru - pekárnu a tak bereme na cestu snídani. Všude je mrtvo. Chodíme křížem krážem, vlastně doslova a do písmene, protože mýjíme asi 3 hřbitovy plné nahrobních křížů. Ačkoliv tu toho k vidění moc není, já si užívám tu neskutečnou svobodu a volnost od všeho, co jsem nechala v Česku. Je mi dobře.

den 2Po 2 hodinách se vracíme zpět k nádraží.
Ještě hodina čekání? OMG!
Už se těšíme do autobusu až lehneme a prospíme se.
A konečně se dočkáváme. Ne asi, jsem přeci Dočkalová, dočkám se všeho, no tedy skoro všeho.
Jede s námi pár dalších obyvatel, kteří nás postupně na jednotlivých stanicích opouští. Cesta je dloooouhá. Po 5 a půl hodinách konečně dorážíme do Mostaru, kde podle Tebe doslova chcípl pes.
Máš pravdu. Nikde nikdo. Procházíme totálně rozbombardovanou ulicí a děsím se nad tím, kam jsme se to dostali. Nestačíme zírat. A hele malá restaurace, zastavujeme se a dáváme pozdní oběd v podobě ćevapi neboli čevapčiči. Mňam. Dokonce tu mají Wi-Fi.
Scházíme z cesty a jako bychom byli najednou úplně v jiném městě. Všude lidi, stánky, restaurace a zmrzlinaaaa jupí!! Hned je to příjemnější. Cestou narážíme na nápis RAINBOW. Zase duha v trošku jiné podobě. Přicházíme ke starému mostu a máme nádherný výhled. Výhled jako namalovaný. Chvíli se zdržujeme..
.
Pitná voda! Plníme flašky a vydáváme se na cestu do Čitluku. Ještě, že máš v mobilu ty offline mapy a kompas v mozku, protože já bych byla nahraná. Totálně.
Cestou necestou nebo v tomhle případě spíše silnicí nesilnicí, jdeme a fotíme si skupinku opuštěných pejsků, chuďátka. Pokračujeme dál a asi po 15 minutách si všímáme, že nás Ti psi doprovází. Ze začátku je to sranda, ale jakmile se více a více pletou do silnice, tak máme strach, aby je něco nezajelo. Navíc, každý na nás kouká a myslí si, že Ti psi jsou naši a jen je neumíme hlídat. Ach jo. Na druhou stranu nám nikdo nenedává, takže je to tu očividně normální.
Jdou s námi dobrou hodinu, nedaří se nám je setřást ani když jdeme do strmého kopce. Lezou za námi opičáci jedni. Snažíme se stopnout auto, ale s nimi to nejde. Odháníme je pryč a po asi půl hodině se nám to daří.

2.den mostar  2den   2.den

Zastavuje nám snad až 150. projíždějící auto. Paní jede do Medugorje, kam máme namířeno. Čitluk měla být jen přestupní stanice, proto tam ani nestavíme a jedeme přímo do Medugorje. Tahle dáma není sice tak výřečná jako včerejší transport, ale stejně oba padáme do mikrospánků, takže bychom toho moc nenapovídali.
.
Jsme tu. Jooo tak to je jiná. Tady to žije. A hodně. Jdeme se podívat na kostel. Lidé tu uctívají a hladí sochu Krista. Vypadá to trošku úchylně, ale proč ne, já zase ráda hladím stromy.
Přichází čas večeře. Dáváme na půl úplně boží pizzu quattro formaggi (naši oblíbenou Hawaii totiž nevedou). Vzhledem k tomu, že je tu Wi-Fi, tak tu zase kejsnem dýl, než bylo v plánu. Na konci dne uleháme opodál uctívané sochy pod dalším stromem.
Dnes jsme ušli přes 30.000 kroků, což znamená skoro 22 km a ujeli jsme autobusem a stopem 260 km. Ufff, zasloužený odpočinek. Brrr, zase je mi zima.
Pořádně se balíme do spacáku.

Dobrou noc.

2a  2b  2C

________________________________________________________________________________________________________________________________________________


3.denaDEN 3. - 2. 5.
Budím se kolem 4. ranní, ještě je tma a tak znovu usínám. V 6 ráno se všude v okolí rozléhá odbíjení zvonu *ding dong ding dong*. Vzhledem k tomu, že už je to stejně hodina, kdy se poslední dny probouzím a znovu neusínám, tak mi to nevadí. Tebe to zvonění očividně moc netankuje, stejně jako lidé, kteří opodál prochází. Obracíš se na druhý bok a chrníš dál.
.
Suším spacák od ranní rosy a vyhřívám se na sluníčku. Rozjímám a trošku se protahuji. Když se konečně probouzíš, tak si jdeme po 1 a půl dni vyčistit zuby, hurá! Docela fajn mít zase svěží dech. Ještě by se to chtělo dnes vykoupat haha.
Balíme se a vyrážíme na cestu. Tentokrát chceme jít pěšky. Před jedním motelem na okraji Medugorje potkáváme paní, která nás včera vezla a tak se s úsměvem zdravíme. To je mi “náhoda”.
.
Vycházíme obrovský kopec - Cross Hill ke kříži, který se tyčí na vrcholu. Dáváme to skoro na jeden zátah, ale přestávka na doplnění tekutin bodne. Teče ze mě jak z prasete, ale jsme úspěšně nahoře. Ufff. Nádherný výhled.
.
No a teď dolů. To už asi nebude taková sranda, protože je kopec pěkně strmý a samý balvan. Jdeme cestou, která vlastně ani není cesta. Něco mi říká, že tudy nikdo nechodí a jestli ano, tak to musí být fakt blázni. Aha blázni..., že se vůbec ozývám...

Vyrážíš nebojácně dolů a já takový talent na výrony kotníků Tě následuji a hopkám z kamene na kámen jako kamzík. Prodíráme se křovím, bodláčím a já nevím čím vším. Ale víš co? Je to super! Během této hodiny a půl, kdy se nemůžeme dostat dolů, se jen plně soustředím na to, abych dobře šlápla a mám naprosto čistou hlavu. Je to taková meditace za chodu.
Kdybych tu byla sama, tak se asi zblázním, ale s Tebou nemám strach a vím, že to nějak zvládneme.
.
Uvědomuji se, že se cítím živá tak, jako asi nikdy předtím. Už mě sice všechno bolí a cesta je nekonečná, ale i tak mě to baví.
 Ty gentlemansky prorážíš cestu trním, bodláčím i pavučinami a já za Tebou cupitám jako ocásek.
Oba jsme poškrábaní, poštípaní a teď do toho všeho ještě vidíme docela macatého hada. Ani se nehne, buď se tak vytrvale vyhřívá a nebo je to jen jeho svlečená kůže. Každopádně to nehodláme blíže zjišťovat a jdeme dál...
.
Stojí před námi hradba z kamení. Když se na ni snažíš vylézt, tak se Ti bortí pod nohama.
S: ,,Hele tady by to možná šlo.”
Lezu přes ni opodál a kameny se najednou bortí jeden za druhým a já jedu po zadku s nimi. Odnáší to jen zlomený nehet a pohmožděné nohy se zadnicí. Au. Tenkrát jsem gentleman já a prorážím cestu Tobě.
.
Blížíme se k silnici, což znamená, že to největší dobrodružství máme právě (asi) za sebou a dále pokračujeme po rozžhaveném asfaltu. Sem tam nás míjí auto, ale jinak skoro nikde nikdo. Voda, kterou jsme si napustili v Medugorje pomalu, ale jistě dochází. Jako na zavolanou procházíme kolem domu, kde místní ženu prosíme o dopuštění našich lahví. Skvěle, máme doplněné zásoby, děkujeme.
Pokračujeme dál, kde si fotíme krásný most s potokem skoro jako v pohádce.

3a   3b   3d
.
Ačkoliv jsem umanutá beranka, která se celé 2 dny snaží držet tempo s Tebou - střelcem, dnes si musím přiznat, že mi síly dochází. Celá hořím a jsem vyprahlá jako saharská poušť ihned poté, co se napijím vody. Ty s klukama jsi zvyklý takhle cestovat i za mnohem horších podmínek, máte všichni můj obdiv.
Ačkoliv tomu nemohu uvěřit, dorážíme do našeho cíle k vodopadům Kravice. Ještě, že jsi tak šikovný organizátor a navigátor. 
Ach jo. Zase mám obrovské koláče pod pažama. No teče ze mě jak z vola, co Ti budu povídat. Šum vody a představa toho, že ze sebe smyji ten pot, mě nabijí energií. A hele on se ten vstup k vodopádům platí. No nic nebojácně přelézáš plot a já Tě následuji.

3aa   3a1   3b1
Jsme tu, high five kámo! To je nádhera! Ty vodopády jsou úplně dokonalé. Nemůžeme se dočkat, až se smočíme. Rychle skáčeme do plavek a lezeme po kolena do vody. Koukáme na sebe s vykulenýma bulvama a pusama otevřenýma dokořán. Vidina skoku šipky a schlazení se vzápětí vytrácí. Wuááá! To je studený! Neee to je přímo ledový. Ale i tak se celá nořím i s hlavou a schlazuji své rozehřáté tělo. Tobě se nechce, ale když jsem to dala já, tak Ty přece taky!...
.
Pláž je malá a je tu hlava na hlavě. Rovnou lehám na ručník a jdu se opalovat. Oproti Tobě negře jsem jako vápenka. Musím Tě dohnat!
Ty si za ušetřené peníze ze vstupu (yes) kupuješ burger a pivo. Tohle je mnohem lepší investice, řekla bych.
.
Sluním se. Oba pak únavou usínáme, ale díky křičící ženě přímo za mou hlavou, která na nás stále šplíchá “omylem” vodu, se to nedá. No nic vzdáváme to, ještě se párkrát máčíme ve vodě a asi po 3 hodinách odcházíme. Stejně už jsem růžová jako prasátko. Chro chro. Přitom jsem se dříve vůbec nespálila. Je fakt, že jsem poslední 2 roky neměla čas na opalování (krom chytání bronzu na in-linech), natož nějakou dovču. Kůže si odvykla.
.
Sedáme ještě k bufetu na zmrzlinu a na hodně pomalou Wi-Fi.
Dochází nám trpělivost a vyrážíme na cestu. Zkoušíme stopovat, ale míjí nás jedno plné auto za druhým. Batoh mě řeže do spálených ramen, ale jdeme dál. Zastavuje nám mladý pán. Chceme jet zpět do Medugorje, ale vzhledem k tomu, že pán má namířeno do Mostaru, kam bychom je-li další den, tak to máme o to snazší. Dost dobrá synchronicita každý den, všechno vychází lépe, než jsme si vůbec představovali.
 Lidé jsou tu velice přátelští a ochotní, miluju to tady!
Muž nás vysazuje 2 kilometry od Mostaru, ale my se ještě kousek vracíme, protože jsi z auta viděl nějaký stánek. No joo Grill koka. Dáváme si celé grilované kuře a cpeme se, až máme boule za ušima. Omňomňom!

3e   3c   3f

Posilnění se vracíme do našeho oblíbeného městečka Mostar. Sedáme na zídku, jen si povídáme a kocháme se nočním městem. Je úžasné nic neřešit a alespoň na chvíli nemyslet na to, že byla nějaká minulost. Nezapomínám, jen jsem prostě tady a teď.

No nic jdeme hledat nocleh. Procházíme město křížem krážem a děláme si srandu, že snad nakonec opravdu skončíme v nějakém rozpadlém baráku plného harampádí, protože nemůžeme najít žádné přijatelné místo.
.
Kousek za Mostarem uleháme v parku za menším křovím. Začíná kapat. Sakra. Zababušení ležíme ve spacích pytlech a čekáme, zda to přejde. Ano, vypadá to, že bude klidná noc.., usínáme..

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

3.denDEN 4. - 3. 5.
5:51 moje hodinka pro vstávání. Polehávám a odpočívám, klasicky se nudím, protože Ty spíš do 8 a tak píši do poznámek na mobilu uplynulé dny, abych si tyhle pro mě cenné zážitky uchovala.
A hele on Tě pokakal pták! Muhahaha! Směji se a divím se, že Tě nebudím. Škodík Síma!
.
Potom se jako každé ráno balíme a opouštíme park. Vracíme se na autobusové nádraží v Mostaru. Cestou se zastavujeme v Pekare a dáváme si snídani.
Autobus do Sarajeva nám jede během půl hodiny, takže ani příliš dlouho nečekáme. Stojí 21 KM, budeme si ve městě muset vybrat z bankomatu, jinak se nedostaneme zítra do Tuzli hah.
.
Cesta je dlouhá něco přes 3 hodiny a táhne se jako sopel. Oba trochu pospáváme, ale tentokrát je autobus úplně plný, takže to není takový veget jako prvně.
.
Vystupujeme a naše mise je momentálně ve znamení nalezení zásuvek k nabití telefonů. Aaa obchodní centrum, yes! Mají tu sloup a z každé strany jednu zásuvku, tak si sedáme uprostřed centra na zem a chillujeme. Tedy do té doby, dokud nás hlídač nenapomíná. Musíme u toho stát, takže se hodinu opíráme o sloup s mobilama v rukách, zapojenýma v zásuvkách, jako nějací příživníci. No nejen jako, my vlastně jsme příživníci.

Jdeme se projít na vyhlídku. Během procházky doplňujeme vodu z pítka a pokračujeme. Dost mě dneska bolí koleno. Nevím, jestli je to tou námahou, nebo jsem si ho včera narazila při tom pádu kamenné zdi. No každopádně vím jistě, že mi to značně komplikuje výpravu. Jakoby nestačilo to, že celé dny smrkám a chrchlu jak tuberák.
.
Sakra to je kopec, šlapeme, šlapeme a asi 3x se vracíme, protože vždycky mineme nějakou neviditelnou cestu. Funím z posledního a nakonec s Tvými slovy: ,,Ty píč*, co jsem to zase našel?!” se pomalu, ale jistě blížíme k cíli.
Je tu jeden velký kámen s výhledem na Sarajevo……..a to je jako ono? Oba jsme tak trošku zklamaní, čekali jsme něco jiného. Ale jak se říká, cesta je cíl. Já sama si uvědomuji, že mě mnohem více naplňuje všechno to, co předchází samotnému cíli, ať už v životě nebo na cestách.

4b   4c   4.denefe

Náladu nám spravují proteinové tyčinky, které do sebe zaslouženě s pohledem na město ládujeme. Chvíli odpočíváme a rozjímáme…

Blik cvak, klasicky udělat foto na památku a můžeme jít. Hážeme batohy na záda a vyrážíme zpět dolů. Máme nějakou “vzpomínavou”. Ačkoliv se snažím nechat minulost minulostí, pořád prostě byla.
Ale tentokrát je to jiné. Oba vzpomínáme na ty, kteří nám odešli, s úsměvem, vděčností a větším smířením. Pronáším: ,,Teď tu beztak poletují nad námi a smějí se nám, že musíme po svých a potíme se jako čuňata! Hehe.”
.
Dnes se tak nějak spíše poflakujeme a já každou chvíli zkuhrám, protože už mě fakt bolí nejen koleno, ale celé nohy z toho zápřahu za poslední dny.
Dobíjíme energii jídlem (jooo s jídlem, to jsem vždycky spokojená omňomňom) a pokračujeme v poznávání města.

4.denMusím říct, že Mostar a Medugorje se mi líbilo mnohem více. Vlastně nám oběma. Tohle je až moc rušné město a že by bylo nějak pěkné? To se říct nedá, žádné náměstí, jen spousta aut, lidí a špíny. Jediné, co mě těší je, když narážíme na několik trafik s názvem Duhan. - DUHA! Zase.., wuííí.

Večer si sedáme na dýmku v místní čajovně.
Cigaretu jsem nikdy nezkusila, avšak při těchto dýmkových dýcháncích prostě ovocným vůním občas neodolám. Ale stejně.., 3x se toho nadechnu a motá se mi šiška, takžeee ze mě vášnivá dýmkařka nejspíše nikdy nebude hah.
Kempíme tu klasicky déle, než bylo původně v plánu.
.
Ještě nevíme, kde budeme dnes spát a už je po 22. hodině.
Nachazíme 2 místa, kde by to nejspíše šlo. Zmiňuješ, že snad nebude pršet, protože jsou mraky, ale pro jistotu bychom měli najít nějaký přístřešek. Shodou okolností u našeho 3. potenciálního noclehu vedle střední školy přístřešek je. Tak super, třeba nebude potřeba. Ještě se procházíme a stavujeme se na pivo a cider.

Jsem už totálně KO. Opět jsme dnes zvládli nechodit 20 km, do toho to přejíždění a já už se těším na spánek. Je po půlnoci a my konečně uleháme na naše vyhlédlé místo. Dobrou noc..., no dobrá moc není...

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

5.den a
DEN 5. - 4. 5.
Budím se a modlím se, aby už bylo ráno, protože je mi hrozná zima. Koukám na hodinky 3:24, to snad nee. Bořím se zpět do spacáku a usínám. Během chvíle se oba budíme s divným šustěním v křoví za hlavou. Něco Ti prý čuchalo k hlavě, možná krysa? Wuááá! Tady už teda spát nebudu! Přemísťujeme se pod přístřešek u střední školy, uleháme. No a to jsem doufala, že to nebude třeba. Netrvá dlouho a budím se se slovy:
S:,,Ty krásooo!!” Prší jako z konve a já mám úplně mokrý spacák včetně noh. Na Tebe taky prší, ale o něco míň, protože sis chytře ustlal na lavičce, tím pádem v tom neležíš jako Síma. Posouváme se s kručícími žaludky o metr dál na sušší místo a v 6 do třetice všeho dobrého prochladlí uleháme a čekáme, až tohle počasí poleví. Teda já čekám, Ty zase v klidu spíš.
.
Zatím nic, tak uvidíme, jak dlouho to bude trvat. Kolem nás s údivem prochází paní s deštníkem. Překvapuje mě, že nás nevyhazuje. Očividně v tomhle aprílovém počasí s námi v hloubi duše soucítí. Sakra ten déšť mi stříká až na display mobiluyserxtzghbkziozbeju, hotovo..utřeno, můžu psát dál.
.
Pořád spíš! Přemýšlím, jestli je to z únavy, nebo jestli jsi padnul z toho jak mi po těch 4 dnech smrdí nohy. Bože, fuuuuj to je fakt síla, už se těším na sprchu. Za celou dobu jsme si tu čistili jednou zuby a koupali se jen v těch ledových vodopádech. Do toho to každodenní pocení, myslím, že smrdím fakt poctivě.
Wild life kámo! Nedá se svítit.

Prochází čím dál více lidí kolem nás a tak se tedy začínáme kolem 7. hodiny balit. Všechno mám mokré.
Koupujeme si snídani. Po druhé za celou dobu si čistíme zuby jupí a nakonec si děláme krátkou procházku a Ty si v pítku umýváš hlavu.

5.den b   5duha   Den5e
Kempíme před shopping centrem, jak jinak. Je tu přístup k Wi-Fi. V 9:30 odjíždíme do Tuzli a to autobusem, který tak tak stíháme. Vzhledem k tomu, že jsme v noci moc nespali, snažíme se o to právě teď po cestě.
.
Řidič hlásí zastávku Živinice, z ničeho nic vykřikuješ, že máme vystupovat. Rozespalá popadám všechny věci a chci vylézt ven. Další z cestujících nás uklidňuje, že Tuzla je až další zastávka. Okay, planý poplach..
Měli jsme za to, že je to mrtvé město bez života, přitom 200 metrů od autobusáku na druhou stranu, než jsme šli předtím je největší obchodní centrum v celé Bosně. Bingo centrum. Fakt vtipný.
Kupujeme jídlo a jdeme si nabít telefon. Hlídač nás i tady napomíná, že nemáme sedět. S chutí bych na něj vykřikla: ,,Mám právo sedět!” Ale, kdo by se s ním hádal, když ani pořádně anglicky neumím. No co se dá dělat.
.
Blíží se hodina, kdy bychom se měli vydat na cestu k letišti. Vzhledem tomu, že je vzdálený asi 15 km, tak musíme vyjít o dost dříve. Jeee na zemi se odráží světlo a podlaha je zase krásně duhová wuííí! Ta duha mě fakt doprovází úplně všude.

.
Jsme právě pár metrů od centra a na prvním přechodě u nás zastavuje auto a pán uvnitř se ptá, kam máme namířeno.
,,Airport.” Odvětíme. Zve nás, ať nasedneme. Prý jede za kamarádem, ale cestou odveze nás. Wow. Normálně stopujeme auta my a teď si stopl autostop nás, taky dobrý. Pánova angličtina je slabší a tak se hned cítím lépe, haha.
Při otázce: ,,Are you married?” Už oba jen vyboucháváme smíchem. Ptá se nás na to totiž snad každý řidič. A my vždy jen:
P: ,,No, we are just a friends.”
S: ,,Yes and very good sparingpartners for everything!”
U nás tohle sparingování začalo před 5 lety jídlem, wellnesama, cvičením, menšíma výletama nebo dýchánkama v čajovnách, no a teď jsme až tady v Bosně. Lezeme spolu přes hory a doly, sdílíme jeden trávník pod stromy a zažíváme různá dobrodrůža. Prostě sparingpartneři, jak se patří.
Pán se nás dokonce ohleduplně ptá, zda nemáme hlad a jestli nemůže ještě nějak pomoci. To je fakt neskutečné, že existují všude takoví úžasňáci s dobrými srdci. Nepotřebujeme vůbec nic, protože ten odvoz nám moc pomohl.

5   5.den f   5 den g
Vysazuje nás na parkovišti, na památku pořizujeme selfie a loučíme se. Oba dva vysmátí absolutně nechápeme! Za zbylé drobáky si jdeme koupit zmrzlinu, ať z toho všeho trošku vystřízlivíme..., přeci jen se vracíme pomalu zpět do “reality”..
.

S tímhle dřívějším příjezdem na letiště jsme nepočítali a tak máme ještě přes 3 hodiny čas. Jdeme se projít a nakonec chillujeme na fotbalovém hřišti, kde nikdo není. Děláme blbosti, stojky, přemety a užíváme posledních chvil v Bosně. Další zatoulaní pejsci ňuňuuu, krmíme je sušenkami a hrajeme si s nimi.
Docela to utíká.
.
Jdeme zpět na letiště, kde se málem zadusím sušenkou (dobře Ti tak Símo, nemáš furt žrát). Procházím skenerem. U mě všechno v pořádku a u Tebe opět problém. Našli ten nůž, který Ti předtím nezabavili. Cože?? Nůž Ti nechávají a zabavují Ti vidličku? Ahahahaha! No tak to mě pokaď na holý záda. Vidličku! Ten svět je fakt zvrácený.
.
Čekáme zase přes hodinu na odlet. Vidím slečnu v jeansové bundě, na které má našitou krásnou duhu. Prosím ji o fotku (samozřejmě anglicky, velká holka!).., jupí, mám ji! Děkujiii! 
Když stojíme ve frontě, ozývá se hlášení pro pasažéry.

S: ,,Co říkali?”

P: ,,Já vůbec nevím, něco, že Ti co mají přední místa mají jít dopředu..”

Jeden pán z fronty před námi:
,,Ano přesně to říkali, rozuměl jste dobře mladý muži.”

Hahaha, smějeme se a dáváme se do řeči. Starší pán, který se narodil v Bosně, ale žije ve Vídni. Povídáme si a alespoň zabíjíme čas. Při nástupu do letadla zjišťujeme, že má pán sedadlo vedle mě a tak se rovnou ptá, jestli si chceš vyměnit místa, abychom mohli sedět spolu. Heeej to je boží. Jako víc těch synchonicit už nejde? Děkujeme tam nahoru za vše. 
Ta hodina letu ubíhá ještě rychleji, než prvně.
.
Jedeme vlakem do města a potom autobusem na student agency, odkud pojedeme do Brna. Vzhledem k tomu, že nám na letišti vzali pití, tak jsme do teď žízní. Mapa Ti nachází benzínku OMV. Čeká nás zklamání, jakmile přicházíme k hlavní centrále OMV, ale benzinka nikde. Spouštím smích a Ty nemůžeš uvěřit tomu, že nás mapy podvedla! Hehe. Žízniví se vracíme zpět na autobusák. Uklidňuji Tě, že si koupíme pití v autobuse.
.
Když konečně jedeme domů, tak nám stevardka oznamuje, že už žádné pití nemá, jen poslední ledový čaj. Ach jo, no tak alespoň tohle, když nic jiného. Pořád říkám, že voda je život. Skoro celou cestu prospávám...

5. 5. - 1:00
Jsme v Brně. Jedeme rozjezdem, kde potkávám svého spolužáka ze základky. Super, vypadám a smrdím jako vyoraná myš. Ještě že těch známých nepotkáváme víc. Loučíme se a jdu domů.
.
Máma mě o půl 2 ráno usměvavá vítá vroucím objetím se slovy: ,,Fuuj to je ale smrad.”
Dávám sprchu, dopíjím hrnek zázvorového čaje a jdu spokojeně spát juchuuu! To bylo sakra dobrodružství!
K O N E C ...


Tímto příspěvkem Ti chci Peti moc poděkovat. Cestovní kancelář Žilev s. r. o. doporučuji všemi deseti!
S Tebou a offline mapou se člověk neztratí a když přeci jen.., tak vždy najdeme cestu jak z toho ven.
Opravdu jsem Ti vděčná, že jsem toho mohla být součástí. Cítila jsem se živá, volná a tak šťastná, jako už dlouho ne. Upřímně ani slovy se nedá popsat, co mi tahle výprava za dobrodrůžem dala. DĚKUJI sparingpartnere pro všechno, mám Tě ráda, ale to Ty víš!
.
Každý den poznávání nového města/místa, každý den nocování v jiném městě pod jiným stromem. Přes 90 km v nohách a stovky km busem nebo autostopy. Úžasní lidé, úžasné zkušenosti, úžasné zážitky..., celé nás to přišlo cca na 5000,- (letenky 2000 Kč, studentagency z Brna do Vídně a zpět 400 Kč, 2x autobus na delší trasu v Bosně - dohromady cca 700 Kč a zbytek nákup proteinových tyčinek ještě v Brně + jídlo, čajovna v Bosně atd..) Wuííí!

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto duhového webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.