Jak jsem Tě poznala?! II.část

kuk3
Zpátky na zem.
Pokračujeme v prohlídce. To je tak milé, jak mi Mára vždy pomáhá s přecházením jednotlivých úseků.
Zrovna jsme v místnosti, kde jsou žebříky. Kluci debatují o tom, že na nich umí chodit jako na chůdách. No tak se ukažte pánové.
Marek: ,,Čím jsou štafle starší, tím je to lehčí.”
Ondra: ,,Hmm…, tak to já mám asi hodně mladý štafle.”
Dostáváme s Pájou záchvat smíchu při pohledu na ty dva na štaflích. Ale musím říct, že Markovi to docela jde.
Pořád mám tendenci se na něj dívat a usmívat, ale tak nevědomky a vlastně úplně nevinně.

Ačkoliv se to nezdá, naše VIP prohlídka divadla trvala skoro 2 hodiny a to jsme to prošli ještě docela v cuku letu.
Pavlínka s Ondrou nasedají do auta a jedou domů.
M: ,,Pojď, odvezu Tě." 
S: ,,Ty jsi hodný, děkuju, ale já si říkala, že se asi projdu pěšky, nemám to daleko. Nechci Tě zdržovat.
M: ,,Nezdržuješ, kde bydlíš?”
S: ,,V kr. poli. Ale Ty jsi prý z bástru, to máš zbytečnou zajížďku.”
M: ,,Nemám stejně pojed tunelama, rád Tě odvezu.”
Otvírá dveře spolujezdce a s úsměvem čeká, až nasednu. Zavírá je.
,,Tyjo, já si připadám opravdu jak princezna.” pomyslím si.
Marek nasedá hned po mě a jedeme. Naviguji. Ano ženská s orientačním smyslem na bodě mrazu naviguje. Domů naštěstí ještě trefím, haha. Ehm…, teda doufám.

Povídáme si. Zjišťujeme, že jsme ten samý ročník narození. A vlastně i měsíc.
Oba jsme dubnoví. Ha! Jsem o 16 dní starší, než Ty bejku! Já jsem totiž ještě beran
v první polovině měsíce narozdíl od Tebe. Zjišťujeme, že máme rádi i stejná jídla včetně dnešního sushi a 2 úplně samé pizzy. Hawaii a Quattro Formaggi.
Ta cesta domů “bohužel” není až tak dlouhá a už mě vysazuje u baráku.
S: ,,Děkuji moc za odvoz a za večer, ráda jsem Tě poznala.”
M: ,,Já děkuji a není zač.”
Usmějeme se na sebe a vystupuji.

Přicházím domů a zvědavá mamka se hned vyptává, jaké to bylo. Taky je totiž ráda, že jsem si po dlouhé době takhle vyrazila a přišla na jiné myšlenky. Ukazuji ji nějaká videa z divadla a s nadšením vyprávím, jak super to bylo a jak je Marek vlastně moc fajn.
Po chvíli mi přichází zpráva na messengeru. Pavlínka píše. Prý Mari navrhuje, že když nás Pája s Ondrou zvali dnes na véču, tak chce vzít on nás třeba hned zítra po práci na pivo. A mě na limonádu, samozřejmě, když pívo nepiju. Super, proč ne.

15. 9.
Dnes dopoledne vyrážím se svým bývalým přítelem Kubou na kolo. Už to máme pár dní domluvené. Ačkoliv už je to skoro 4 roky, co spolu nejsme, stále zůstáváme přáteli a jednou za čas se vidíme a popovídáme, co je nového.
Já vím, já vím… MINULOST. Pořád si ji tahám do přítomnosti. Ale když já ji nedokáži úplně odstřihnout. Přeci jen strávili jsme spolu hezké chvíle a na první lásku se nikdy nezapomíná. A já nejen na tu první… na žádnou.

Tak trošku se hecujeme a dáváme si dneska pěkně do těla. Chceme zajet 100 km, takže vyrážíme směr Pálava. Je to takové dost spontanní, protože taková štreka v plánu původně vůbec nebyla. Doufám, že se stihnu vrátit do večera. Mám totiž (double)rande. Kecááám. Jak jsem řekla, nesnáším to slovo. Každopádně, chci to stihnout.
K: ,,Takže nějaký nový objev?”
S: ,,Nééé to ne, Marek je fajn, ale já mám mometálně asi ještě myšlenky trošku jinde. Víš, člověk se tak nějak vzpamatuje “po tom všem” - pustí si k sobě někoho nového, nejen k tělu, ale i srdci a tak jak rychle to začne, tak to i skončí?… Nechci teď nikoho jiného.”

Při zpáteční cestě už melu z posledního. Bolí mě nohy jak sviňa a ještě je před námi dlouhá cesta. Ufff. Už se těším až z toho kola slezu. To, že mě bolí fifinka asi říkat nemusím.

Hurááá, jsem doma! Krátce se protahuji, hážu sprchu a “zlidšťuji se”. Dneska si beru šaty. Co to? Najednou chci vypadat jako holka a být hezká? Najednou se chci líbit? Hmmm… Určitě to není kvůli Márovi, jen mám prostě náladu na šaty. Je hezky, svítí sluníčko, že jooo….

Opět přicházím jako poslední. Moji parťáci už májí pivka v ruce a já jsem ráda, že jsem ráda. Docela ty nohy cítím. Teda jako tím myslím svaly a ne, že mi smrdí. Neměly by, když jsou vykoupaný.

Další zastávka je čajovna, tady si totiž příjde na své i abstinentka Síma. Dávám si čajík a panini. Ostatní si objednávají nějakou kamínkovou vodárnu, která prý neobsahuje nikotin. Mě je asi jedno, co to obsahuje a co ne, protože pokaždý, když si dám 3 potahy, tak se mi motá šiška.
Neustále si z Marka děláme srandu.
S: ,,Týjo, to bych fakt nechtěla jít v neděli do práce.”
M: ,,Vy se mě snažíte naštvat, co?”
Povídáme si. Zase se o něm dozvídám něco nového a je to příjemný večer.

Zastavujeme na waffle a míříme na hlavní nádraží pro cigarety. No jo, kuřáci. A hele koho to potkáváme! Peťa, můj parťák z jarního Bosna-tripu!
Loučíme se s Pavlínkou a Ondrou, kteří jedou šalinou domů. My jdeme pěšky. Já směr --> domů a Mari směr ---> auto.
M: ,,Zase Tě dnes odvezu, jo?”
S: ,,Ale neee, to je v pohodě.”
M: ,,Já Tě rád odvezu, přeci nepůjdeš sama.”
Zaškňuřím se a koukám na něj psíma očima se slovy:
,,Tak joo, tak moc děkuji.”
Zase otvíráš dveře od auta, čekáš až nasednu a zavíráš je. To není možný. Takhle hezky se ke mně snad ještě nikdo nechoval.

Opět mě vysazuješ před barákem. Loučíme se. Usmívám se a div se nečervenám.
S: ,,Zítra ráno Ti napíši, a zeptám se, jak to jde v práci, takhle při neděli, haha.”
M: ,,Ty provokatérko, to mi přeci neuděláš!”
S: ,,Tak ahoj a děkuji moc, že jsi mě zase odvezl domů.”
M: ,,Nemáš zač a taky děkuji za pěkný večer.”

..........

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto duhového webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.