Jak jsem Tě poznala? III. část

hihihi.....Když přicházím domů, mamka opět vyzvídá. Povídám o tom, jak mi bylo teď ty 2 dny dobře, že je Mari opravdu moc hodný, slušný a pozorný muž. Směji se jak měsíček na hnoji a rudnu jak rajče.
,,Marka vlastně ani neznám, třeba z toho ani nic nebude. Pořád myslím na pana A.”

Druhý den dopoledne píši Markovi:
,,Ahoj, tak jak to jde v práci?”

Celý den bez odezvy. Později mě Pája informuje, že se mu ozývám asi na starý profil. ,,Když tak mu napíši později…” říkám si. Teď to ale neřeším, nemám náladu. Jsem smutná a protivná.

Večer si dávám chvilku meditace. ,,Proč to nedělám častěji a pravidelně?” Je mi najednou tak fajn.
,,Sakra, co jsem to chtěla udělat?” přemýšlím zadumaně.
,,Joooo, už vím! Napsat tomu Markovi."

Nacházím jeho novější profil na messengeru a vidím, že už včera večer po tom, co mě odvezl domů, mi psal.
M: ,,Já doufám, že mi to ráno neuděláš takovou podlost.”
Haha, to byla reakce na to mé škodolibé loučení v autě skrz práci. Mě se jen nezobrazují zprávy od “neznámých uživatelů”.
Píšu mu tedy, že jsem mu posílala zprávu už dopoledne. .....Ale vzhledem k tomu, že je 22:40, tak ani nespoléhám na to, že by ještě dnes odepsal.

Počkat! Ale ono jo. Hustý. Docela lehce rozvíjíme konverzaci. Příští víkend budu mít pracovní zase já. Budu dělat hostesku v Praze na festivalu zdraví s Blendou. Na to mi říká, že on se mi prý smát nebude. Naopak bude empatický a ještě mě tam přijede zkontrolovat.
Haha. Jasně, přijede, už vidím, jak celej žhavej jede 2 a půl hodiny do Prahy, jen aby za chvíli zase odjel.
Tak nějak spontánně si píšeme až do půl 2 ráno a domlouváme se, že si půjdeme zítra po práci,… vlastně už dneska, někam sednout.

FEW HOURS LATER…..
17. 9.
Jdu tedy vyzvednout Marka před stavbu a poté vybíráme kavárnu s malou zahrádkou poblíž.
Dává si osvěžující limču a já klasicky vodu. Povídáme si o všem možném. Vykládáme si vzájemně naše zájmy, záliby a smějeme se.
M: ,,Teď čtu knížku Originály…”
S: ,,Tyjo, to mi nic neříká. Taky moc ráda čtu, ale od té doby, co píši tu svou knížku, tak na čtení nemám ani pomyšlení.
M: ,,Počkej… Ty v těch všech svých aktivitách ještě stíháš psát knížku?”
S: ,,Noo, já už ji mám vlastně dopsanou, teď ji budu jen realizovat.”
M: ,,Hezký! A o čem je?”

Docela nejistě na něj koukám. ,,To mě jako zkouší?” pomyslím si. Levým koutkem se mírně jakoby "zoufale" pousměji. Jak to mám jako říct, aby to nevyznělo divně? Se sklopenýma očima reaguji: ,,Je o zamilovaném páru, který se potýká s nepřízní osudu. Klukovi zjistí rakovinu a ta jeho milá je mu oporou. Stojí při sobě v dobrém i zlém a snaží se to společně zvládnout…”
M: ,,Aha, to je zajímavé…. Ale není lepší, když o něčem takové píše člověk, který tohle zažil?”

V tu chvíli mi jako dochází: ,,Sakra on nic neví? Ne. On opravdu nic neví.”
A teď to není o tom, že by mě mělo znát celé Brno, včetně Marka. Ale jde o to, že je to brácha přítele mé spřízněné duše. Je tomu tak blízko. Asi jsem tak nějak předpokládala, že mu třeba řekli něco o mé minulosti… Aby byl připravený na to, že to se mnou nebude tak lehké (to i tak není mimochodem). Ale ne, nic mu neřekli.
Vždyť on vlastně nemá ani instagram. Facebook má jen na psaní a jinak na něj nechodí. Ty bláááho. To je boží! On nic neví! A prostě mě "nezná".

Všechna má seznámení/poznání úžasňáků a úžasňaček od odchodu mého hrdiny, byla na základě mého příběhu, na základě instagramu…
Včetně tří mužů, kteří jak rychle přišli, tak i odešli. Není divu. Bylo to ještě čerstvé a já nebyla připravená dát sebe a své srdce někomu jinému. Vlastně poslední - Anthony nebo-li pan A, byl první, který bral naše seznámení vážně. Který se snažil o přijetí mě i mé minulosti......A o to víc mě bolelo, když to nevyšlo. Věděli jsme to oba, jen si to nechtěli připouštět. Po dlouhé době jsem zase cítila, že mě to srdce sakra bolí. Poprvé jsem plakala pro někoho jiného, než mého hrdinu....

Ale Mari… Mari mě poznává TEĎ, díky osudu a díky mé Pavlínce. Nehledě na to, že se prý od bráchy dozvěděl až 10 minut před samotným srazem, že na tom sushi bude ještě "nějaká" Pájina kámoška. Haha. Ten šel chudák úplně naslepo a na případný útěk už bylo tehdy pozdě.

S: ,,Víš, ale já to zažila…” odpovídám.
M: ,,Aha…(mini odmlka) a ten přítel žije?”
S: ,,Ne. Za 9 dní to bude rok, co odešel do nebe.”
M: ,,To je mi líto. A jak dlouho se s tím potýkal.”
S: ,,Rok a 7 měsíců jsme to věděli a bojovali za uzdravení. Chemoterapie, ozařování. Dokonce cesta do Peru za šamany. Bylo tam toho víc. Dokonce jsme se během té doby i rozešli a osud nás znovu dal dohromady, protože jsme chtěli a mělo to tak být. Byla to s ním pro mě ta nejtěžší a zároveň i ta nejhezčí doba mého života.….. I proto jsem tu knihu pojmenovala jako “Duha mého života”, protože díky němu, jsem teď tím, kým jsem. On dal barvy mému životu. Je takovou mou duhou, která mě povede až do konce mých dní. Ale teď chci náš příběh poslat dál, aby pomáhal druhým, otevřít oči, aby si vážili toho co mají, dokud to mají. No a zároveň výtěžek z prvních prodaných knih budu dávat na dětskou onkologii. Můj hrdina si přál jim jednou alespoň trošku pomoct a já to nyní splním za nás oba.”

M: ,,Rád bych na to taky přispěl a koupil si knížku.”
S: ,,Já Ti ji dám.”
M: ,,I přesto bych Tě rád poprosil o stránku, kde budu moct přispět.”......


.....No a takhle se začala psát nová kapitola mého příběhu, vlastně...NAŠEHO...<3

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto duhového webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.