JAK JSEM TĚ POZNALA?

14. 9. 2018
Dnes mě zve na sushi Pavlínka a její přítel Ondra. Pája je má spřízněná duše v ženském těle. Andílek, který tu pro mě vždy byl a je v těžkých i pěkných chvílích…
S Ondrou se milují už pěkných pár měsíců. Vždy mi o něm krásně vykládá. A já jim to neskutečně přeji.
P: ,,Když je to on, tak to prostě cítíš. Všechno jde najednou úplně samo…”
Povídá i o tom, jak moc by mi také přála takového muže do života. Při této zmínce mám v sobě stále myšlenku na... No,...to je jedno.

V první chvíli si myslím, že budu těm dvěma úžasňákům křenit, ale ne. Přidá se k nám i Ondrův mladší brácha. Prý je ve stejném věku, moc fajn a skoro nikam nechodí. No, to jsme na tom asi hodně podobně. Taky nikam nechodím… a taky jsem fajn, že?
Už bych měla pomalu vyrazit. Co si vezmu na sebe? Aaaale, vždyť je to fuk. Tahám ze skříně gatě, tričko a rifovou košili. Na ksichtík si matlu řasenka, pudr, ať se nelesknu jako naleštěné jablko, vlasy hážu do culíku. Ačkoliv nejsem žádný fashion guru….Ukáž…hmm, co to je za kočku v tom zrcadle?
Ten narcis se ve mně vážně nezapře. Vyrážím.

IMG_8339Stojím před restaurací a píši svým sparingpartnerům, že čekám venku. Bez odezvy.
Asi jsou ještě na cestě. Vyčkávám a najednou hovor: ,,Jéé ahoj, my už jsme nahoře, promiň, nevšimla jsem si zprávy.”
Vcházím tedy dovnitř, poslušně a s úsměvem zdravím muže vietnamského původu. Vycházím schody. A hele, tady jsou.
Objímám svou spřízněnou duši v ženském těle, zdravím Ondru a v zápětí podávám ruku sympaťákovi, který jim sedí naproti a s úsměvem vstává ze sedačky.
Sympoš: ,,Ahoj, Marek."
Já: ,,Ahoj, Síma.”
Sedám si vedle něj. Jsem celá nesvá, že jsem klasicky přišla poslední…, počkat. Tak to jsem přeci naprosto svá. Pravidelně chodívám pozdě. Objednávám si pití a dáváme se do řeči. Já se jako vždy hihňám jako pako. Mám nějakou dobrou náladu.

Omňomňm! Nesou nám závitky a vzápětí sushi sety. Božeee, miluju to. Sushi, to je moje! Vlastně NAŠE, všichni jsme milovníky této omňominy!
Ačkoliv je právě pátek večer, tak Marek musí zítra i v neděli do práce, má službu. Je mistrem na stavbě, jak on sám říká: M: ,,Jsem takový profesionální buzeranta.”
Zrovna rekonstruují divadlo. Ještě dnes se tam musí pro něco zastavit a tak navrhuje, ať jdeme všichni, že nás provede. Zdá se nám to jako super nápad a jsme pro.

Hlídač nás pouští. Vcházíme v řadě do temna divadla. Je to jako bychom byli lovci duchů, kteří nebojácně vyráží ukázat nadpřirozeným jevům, co proto. Prolézáme prostory křížem krážem. Je hodně zajímavé vidět to i z té druhé strany, kdy člověk normálně neví, co je v podzemí nebo v zákulisí za pódiem. Je tu dost sutin, lešení a všelijakého harampádí. Vždy když přecházíme “nebezpečnější” místa, Marek mi podává ruku, abych nespadla a neublížila si. Jak galantní. Stejně tak i Páji pomáhá.
S: ,,To je tak hezký. Připadám si jak princezna hehe.” Pronáším nahlas své myšlenky.

Stojíme na střeše divadla. Takový krásný výhled. Užíváme si, jak jemný vítr objímá naše těla. Kluci si zapalují cigaretu. Nemám ráda cigarety. Vždycky jsem si říkala, že můj partner bude nekuřák nebo “vyléčený” kuřák. Zatím tomu tak bylo. No a proč to říkám? Marek kouří……., takže tady je to rovnou tabu.... a vlastně se nad tím ani nijak nepozastavuji, protože tahle vycházka přeci vůbec nic neznamená. I když…

Kdyby se tohle bralo jako rande… Já teda slovo rande nesnáším a nehraju na to, ale “kdyby” přeci jen…, tak je to asi to nejlepší double rande a ještě naslepo v mém životě. Jsem docela překvapená, jak příjemný je to večer, když jsem paradoxně neměla ani tendenci zjišťovat, jak “ten” Marek vypadá, jaký je… Asi proto, že mi to bylo v tu chvíli jedno… Jsem ve stavu, kdy mě nezajímají jiní kluci…. ach jo, zase mám hlavu v oblacích… to bude asi tím, že jsem jim teď nějak blíž… na té střeše s výhledem na noční Brno…

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto duhového webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.