JE ČAS - BÝT ŠŤASTNĚJŠÍ ?!

acc3733f-ef4a-4fee-b4df-090300af4a9bJak jsem se zbavila záchvatového přejídání? A zbavila jsem se ho vůbec? Myslím si totiž, že když člověk jednou spadne do této propasti, ať už je to záchvatové přejídání, anorexie nebo bulimie..., stačí krok zpět a spadneme do toho znovu. Zní to demotivačně?
Omlouvám se, možná to tak není. Možná to tak cítím jen já.

Ale já osobně můžu říct, že i přes všechny ty pády a vzestupy při mé cestě za "vysněnou postavou", mám pocit, že pořád nemám dost. I když cvičím hlavně pro radost, pro své zdraví, protože mě to baví a mám pocit, že jsem vyrovnaná.., v koutku své kůry mozkové mám stále tu motivaci - chci být štíhlá a krásná!

( Co je to vlastně záchvatové přejídání? Jak jsem na něj přišla ---> ČLÁNEK TU. )

Všichni jsme zdeptaní tou "dokonalostí", kterou vidíme kolem sebe a přesně proto se pak odhodláme udělat kroky, které bychom si dříve třeba ani nepřipustili... Kroky, na které bychom třeba dříve ani nepomysleli. Přestaneme jíst, začneme držet různé diety, omezujeme se, zakazujeme si... a z nejedení je rázem přežírání, protože fyzické tělo strádá a psychika je zlomená.

A víš, co je na tom nejhorší? Že přesně tyhle stavy a pocity jsou v dnešní době naprosto NORMÁLNÍ! Proto se vůbec neciťme nijak špatně... Nejsme v tom samy!
Už jsme "nemocní" z té dokonalosti všude kolem nás. Ale přitom to všechno ve skutečnosti tak dokonalé není. Ať už se jedná o vysněné postavy, dovolené, nebo partnery. Nesdílíme tolik to špatné, protože přeci nechceme být litováni, nebo snad odsuzováni.
Tohle je strašně důležité si uvědomit. Všude kolem nás je "dokonalost", které my nesaháme ani po kotníky a pak se z toho cítíme špatně. Přitom pravda je ve skutečnosti jiná!
 
Zrovna před pár dny jsme tohle řešili s Markem - nemá instagram, nechodí na facebook, využívá pouze messenger.
M: ,,Vidíš, jak jsem od tohoto všeho odříznutý? Nic neřeším. Kdo s kým, jak, kdy, proč?"
Je psychicky mnohem vyrovnanější, než já, protože není "zahlcený". O nikom nic neví, dokud se nezeptá. Neřeší žádné rozepře s druhými ani sám se sebou. Neřeší, že je někdo lepší, než on. Proto, když já, Ty nebo kdokoliv jiný volíme virtuální svět, musíme se s tím naučit pracovat... ALE v první řadě musíme umět pracovat a být v pohodě sami se sebou... pak se nestane, že nás něco takového semele...

Jenže jak docílit té spokojenosti sám se sebou?
Když si vzpomenu na rok 2015, kdy jsem měla 72 kg... Kdyby mi v té době někdo řekl: ,,Miluj se taková, jaká jsi. Jsi nádherná!" Tak mu dám asi ťafku hned z první. Protože... ,,Jak se mám sakra milovat takhle "ošklivá", "tlustá", nafouklá a "nechutná"??? Každý večer brečím do polštáře, i ráno při pohledu do zrcadla sama na sebe... a mám se upřímně milovat? Absurdní!"
 
Jenže...Klíčem ke spokojenosti není LEŽ. Klíčem je najít na sobě a v sobě ty věci, které mohu upřímně TEĎ A TADY z fleku na sobě ocenit!
Máš tělo? ,,Ano, mám tělo, které mi dovoluje se pohybovat = mé tělo je úžasné!..."
Máš oči? ,,Ano mám oči, kterými vidím tento krásný svět, sice s brýlemi, ale vidím! A navíc mám modré / hnědé / zelené oči a jsou fakt nádherný!"
Máš uši? ,,Jasně! Každý den jimi mohu poslouchat, jak na mě mňauká kočka, nebo moje mamka, když se zlobí, že jsem neuklidila nádobí, ale jo mám! A raději to budu poslouchat, než neslyšet vůbec!"
Máš hlad? Totiž hlas, jsem chtěla napsat....(hlad mám taky, ale o ten tu teď nejde heh k tomu se dostaneme později)... ,,Ano mám hlas a i když umím zpívat jen falešně, tak pořád mohu mluvit a vyprávět druhým své pocity a zážitky! DĚKUJU!"

Jsi úžasná bytost, víš to?

86dfdf68-7af6-48c5-a152-001269445f0cDěkuji za to, že mám tělo, díky kterému MŮŽU cokoliv! Děkuji, že mám oči, děkuji za uši i hlas! Děkuji za to, že ŽIJU!

Žijeme... Víš co to znamená? Že můžeme měnit přístupy, zvyky, sami sebe (a tím i své okolí). Ne proto, že bychom byli teď špatní nebo nedostateční... To nejsme. Ale my se cítíme nedostateční a máme pocit, že můžeme být ještě lepší. A tehdy nám nepomůže zlobit se na sebe, na své tělo, nebo na to jací jsme. Nepomůže nám ani na sílu říkat, že se milujeme, když to tak necítíme. Pomůže nám jen příjmout fakt, že TEĎ jsme takoví, jací jsme, ale taky to, že máme možnosti být lepší - protože ŽIJEME a protože MŮŽEME. Být lepší sami pro sebe, ne pro nikoho jiného.

A pak... pak začneme mít upřímně rádi sami sebe. Protože si dáváme lásku, ať už dobrým a zdravým jídlem, pohybem (ČLÁNEK - JAK BÝT FIT TU), nebo tím, že si začneme plnit své sny - osobní, pracovní. Tahle LÁSKA způsobí, že už nebudeme bažit tolik po jídle, kterým bychom zalepovali (holky i kluci) naše nenaplněné touhy a sny. Věř mi. Znám to.

Se svou tvrdohlavostí a paličatostí jsem měla v sobě do nedávna spoustu tužeb, které se nestaly realitou... V takové chvíli se člověk cítí nešťastný, neschopný... k ničemu. A přesně i tohle jsou stavy, které nás nebo alespoň mě doháněly k utišení hladu - ale hladu po nenaplněných snech... a tak jsem se do něčeho zakousla..., třeba do čokolády, brambůrek... Ale co kdybychom se místo toho zakousli do toho našeho nesplněného snu a začali pracovat na jeho uskutečnění? Já to začala aplikovat. A víš co? Funguje to.

Je úplně jedno, po jakých snech a cílech toužíš...
Chceme cestovat?
Chceme zhubnout a cítit se skvěle?
Chceme mít třeba rodinu a domeček?
Chceme se začít živit něčím, co nás baví?

DO TOHO! Nenadarmo se doporučuje dělat si wish listy, to-do listy a různé nástěnky přání. Protože přesně tyhle touhy, úkoly a cíle nás ženou v životě kupředu. Nevím jak Ty, ale já potřebuji mít důvod a smysl, pro který každé ráno vstanu z postele, a na kterém každý den pracuji. Pro který prostě ŽIJU.

A nezáleží na tom, jestli naším smyslem života je:
- náš partner
- cesta do Ameriky
- budování rodinného krbu
- zhubnutí 10 kilogramů tuku
- nebo snad dopsání té knihy / písničky / referátu, která nám leží v šuplíku...

Každý tenhle smysl totiž ukájí náš hlad... A pak přestáváme mít tendenci ho zajídat sladkostma, nezdravým a masným jídlem. Neříkám, že to všechno přestaneme jíst úplně a stanou se z nás vegani, vegetariáni, paleo a já nevíc co ještě.. Přestaneme bažit a přejídat se...

Začneme být více nasycení, méně hladoví, více spokojení, protože nás bude naplňovat SMYSL, pro který žijeme a mnohdy si ho ani neuvědomujeme. Opravdu doporučuji sepsat všechny sny a přání... Začni si je plnit od těch menších po ty větší.
Já si píšu i seznam věcí, které si potřebuji nebo chci koupit... Už 2 týdny se přemlouvám ke koupi mezizubních kartáčků a je to pro mě nadlidský výkon, vzpomenout si na to... No, ale počkej na ten moment, až je donesu domů - DOKÁZALA JSEM TO! Mám je! :D To bude radosti, že se mi to po takové době povedlo... Takže ano, klidně i takové maličkosti mám na mysli. Protože tohle nás bude motivovat k těm větším úspěchům...

Mě neskutečným zůsobem uspokojilo, když jsem loni vydala svou knížku Duha mého života a letos DUHÁŘ - diář na rok 2020. Protože knihu jsem chtěla napsat a vydat už na základní střední škole, ale vždycky jsem si myslela, že mé texty a "nezajímavý" život nebude nikdo číst... Pak se mi v životě staly věci, které jsem ventilovala psaním do šuplíku a tak nějak "přirozeně" a neplánovaně z toho sama vznikla kniha, kterou jsem pak mohla sama graficky zpracovat - jsem grafička. A stejně tak duhář, ve kterém jsem se zase vyřádila s barvičkami, digitálními ilustracemi (, které můžeš vidět i tady mezi texty) a motivačními myšlenkami, které se snažím předávat i psáním textů pod fotkami na instagramu, nebo článkama jako je tenhle.

AfterlightImageProstě jsem spojila sebe, mou práci, zálibu a zábavu... a vznikají z toho věci, které dávají smysl nejen mě, ale i mým úžasňákům a blízkým.
A to je teprve ukojení HLADU...a občas teda i toho mého ega...mmm. Je tam no.

Víš, kdy přišel ten můj zlom? Ve chvíli, kdy už jsem byla nešťastná z toho, že jsem nešťastná. ,,Mám toho tolik - zdraví, rodinu, tělo, které mě poslouchá a dělá co chci, střechu nad hlavou, rodinu, úžasnou práci, milujícího přítele a stále, jako fakt stále nejsem spokojená? Jako vážně? Pořád budu řešit svou postavu? Pořád budu řešit to, že někdo se má líp, že někdo vypadá líp, nebo že někdo cestuje, když já ne?"

Tyhle rozmluvy sama se sebou jsem měla a mám docela dost často... Dříve jsem se za to hrozně kárala..., ale na začátku tohoto roku mi začalo docházet, že se na sebe nemám zlobit... Že si mám prostě jen více vážit toho, co mám už teď..., protože s vděčností za to, co máme, dostaneme ještě více. Už je to ohrané a píše se to všude, ale je to fakt, který si mnoho z nás nechce připustit.
VŠICHNI můžeme dělat a mít všechno, co chceme, jen si musíme najít ten svůj způsob, jak toho dosáhnout. A pro každého z nás je ten způsob jiný. Pak už je to jen na nás, jestli s tím začneme pracovat, nebo budeme dál "hladovět".
 
Začala jsem přijímat všechny tyhle pocity - byly ve mně a i teď vylezou občas na povrch. Ale naučila jsem se být vděčná ještě víc a víc a každým dnem se učím děkovat i za ty obyčejné věci, jako je dýchání. Protože někdo právě teď leží v nemocnici a dýchají za něj přístoje. Óóó Bože, děkuji, že mohu chodit, protože vím, že jsou úžasňáci, kteří jsou na vozíčku a přesto si váží života 100x víc, než my, kteří tyhle věci bereme jako samozřejmost!
 
A víš co je nejlepší? Jak už jsem řekla..., když mohu dýchat, chodit, vnímat a slyšet svět..., jsem schopná pracovat sama na sobě. Né proto, abych byla dokonalá, jako ti na těch fotkách z instagramu,...ale proto abych byla dostatečně dobrá sama pro sebe. Abych se cítila skvěle, abych se nenechala stahovat pocitem, že je někdo lepší, že někdo dokázal víc, než já..., protože já dělám právě teď to SVÉ MAXIMUM!

Je úplně jedno, jestli máme 60 kg, nebo 90 kg. Je jedno, jestli právě teď žijeme v Prostějově nebo Londýně. Je jedno, jestli máme pupínek na bradě nebo na zadku. Nezáleží na tom, jestli jsme grafička za počítačem doma nebo prodavačka za pokladnou v obchoďáku. Je úplně jedno, jestli máme celulitidu nebo ne. Protože ať je to, jak chce - jsme to MY! Právě TEĎ!
Ale to neznamená, že mi ten pupínek na bradě musí "zůstat" do smrti. Neznamená to, že budu mít 90 kg do konce života. Neznamená to ani, že nikdy nevycestuji, když teď nemohu. Nebo, že tou grafičkou doma budu navždy....
Důležité je jen příjmout to teď takové, jaké to je...BÝT VDĚČNÁ, protože vždycky to může být horší. Že ne? Může, věř mi.
Právě TEĎ jsme to, co utváří nás v BUDOUCNU - to naše "lepší" budoucí JÁ... Pro které je ale TEĎ důležité začít dělat krůček za krůčkem něco proto, abychom byli zdravější, spokojenější, úspěšnější a krásnější pro sebe...

A přesně tohle dělá cvičení! Přesně tohle dělá zdravá strava! Přesně tohle dělá trénink naší vůle při dosahování našich tužeb, abychom se nenechali jen tak pohltit "hladem" při (ne)úspěchu. Přesně tohle dělá práce, která nás naplňuje, baví a přináší nám i tu odměnu, za kterou pojedeme na dovolenou a zase - dopřejeme si lásku v podobě odpočinku, který to naše tělo taky potřebuje - zase budeme spokojenější a zdravější!
 
Víš kam tím mířím? Když si dáváme malé cíle, které jsem schopni plnit, cítíme se lépe. Jsme vděčnější, šťastnější a máme chuť dělat pro sebe ještě daleko víc a zároveň nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Rozdáváme tu energii, náladu, radost a vděčnost kolem sebe! Okolí to cítí a ladí se na stejnou vlnu...
Když cvičíme, naše tělo nejen, že vypadá dobře zvenku, ale taky funguje dobře uvnitř a to je to nejhlavnější! Bez toho bychom ani cvičit nemohli (, nebo jen omezeně). Když papáme zdravě, dáváme tělu motor, který nám dovoluje cvičit a cítit se líp. Zároveň je tělo uvnitř čisté a "žádné" pupínky nevznikají... , celulitida se ztrácí, protože si dopřáváme dostatek pitného režimu čisté vody a cvičení. Tohle všechno způsobuje, že jsme šťastnější, vyrovnanější = přirozeně zdraví a spokojení! Tohle všechno se totiž odráží nejen na těle, ale na té psychice, která stojí za tím vším... 

6CD8CB5C-9746-494D-B787-570EB3E21023Hlavní je vděčnost a nalezení motivace... Proč to dělám?! Od té doby, co jsem našla smysl v tom, co dělám - ať už je to cvičení, práce, péče o sebe...od té doby se nepřejídám. (Teda občas taky ujedu, když mám horší den/období, ale jsme "jen" LIDÉ a selháním se učíme. Je to v pořádku.)

Vím... Není to jednoduché. Nic z toho, co jsem tu popsala není jednoduché. Vidíš sám, že mezizubní kartáčky kupuji v myšlenkách už 14 dní... a stále je nemám! :X :D Tahle zjištění a prozření mám až po 7 letech "honby" za dokonalostí! Ale stojí to za to!

Nemohu Ti ukázat přesnou cestou, kterou jít. Nemůžu Ti říct krok za krokem, jak to udělat a dosáhnout toho, po čem toužíš... Jediné, co Ti mohu říct - ať je to, co je to - JDE TO. A DOKÁŽEŠ TO, když pro to uděláš SVÉ MAXIMUM. Už je to jen na Tobě!

Všechno je tak neskutečně propojené... Je to jako jedno velké klubíčko vlny na svetr...., jednotlivé části, které se různě dotýkají, proplétají a dohromady pak tvoří jeden svetr, ve kterém se cítíme báječně - šťastně, hřejivě a ÚPLNĚ! Nejde to asi popsat srozumitelně..., to člověk prostě cítí...
 
Mě osobně pomáhá i láska Marka. Vždy když totiž o sobě mám pochybnosti, je dobré mít vedle sebe rodinu, přátelé nebo partnera, kteří v nás věří a podrží nás ve chvílích, kdy pochybujeme - o sobě nebo svých snech...
Já někdy pochybuji dost.... a nestydím se za to. Nikdy, nikdo, nic totiž nezvládá na 100%..., protože pak už bychom nebyli lidé, ale Bohové.

A i když nejsme Bozi, přesto můžeme měnit SVĚT(Y). Ten náš i ty ostatních..., když budeme chtít.

Tak na co ještě čekáme?
Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto duhového webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.