Prdím Vám na barvu... Já lezu DUHU!

LezuduhuStrach. Nejistota. Strach. Zpocený ruce. Strach. Zpocený chodila. Fuj. A zase STRACH. Tak přesně tohle cítím a přesně tohle se mi děje při mých prvních pokusech lezení na stěně.
Ačkoliv jsem jako malá lozila po stromech jako opička, s věkem jsem si čím dál více uvědomovala svůj strach z výšek. Jako fakt se bojím!. Stačí mi podívat se z 5. patra, co podívat!…, už teď při té předsatvě mi brní nohy! Fuj.

No každopádně… V zimě jsme s Marim hledali cokoliv, co by nám dodalo energii, chuť vstát z postele nebo se usmát… Tak jsem koupila voucher lezení na umělé stěně. Mě to nikdy nelákalo - proč taky, když se sakra bojím vejšek, že jo? Jenže Mari to chtěl už delší dobu zkusit.

Uběhly 4 měsíce a my voucher využíváme na poslední chvíli před propadnutím. 27. dubna se přidáváme k Pavlínce a Ondrovi, kteří už nějakou chvilku lozí.
Vylézám tak 3 metry na automatickém samojistu a mám skočit, aby mě to spustilo dolů. Ty kráso?! Z takové výšky mám prostě skočit? Jen tak do prázdna a ještě věřit té malé mašince, že mě udrží?! No tak to ani náhodou!
Mari: ,,Pusť se…”
Já: ,,Nééé, já nemůžu.”
Mari: ,,To zvládneš!”
Já: ,,Né, nezvládnu.”
Držím se jak klíště té barevné věci přišroubované ke stěně a prostě nemůžu.

Mari se mě snaží uklidňovat a povzbuzovat. Po pár minutách se nekoukám dolů a prostě *hop*.
Spouští mě to pomalinku dolů….uff. Buší mi srdce. Mari mě chválí, že jsem šikulka. ,,Asi to není tak hrozné, jak jsem myslela” říkám.
Ještě nějakou chvíli s tím mám problém a vždy trvá, než se pustím, ale nakonec je to o něco lepší. Nelezu moc vysoko a už vůbec nelezu “barvu”. Já prostě lezu DUHU! Každý si vybírá cestičku jedné barvy a leze, ale já jsme ráda, že se mi pod ruku dostávají dobrý chyty a je mi úplně šumák, jestli je to červený, modrý nebo zelený, hlavně, že mě to udrží a já nepadám.

To je právě to! Mám strach, že spadnu a umřu. Ta výška jako taková není to nejhorší. Nejhorší je to, co může přijít, když hapám! *BUM* *PRÁSK* a prostě budu kaput!
A proto mi dělá radost, když i přes všechny tyhle scénáře prostě lezu. Zkouším to. Sice nezvládám až nahoru, ale není kam spěchat. (Ani nahoru, ani do hrobu. Času dost.)

Když odcházíme, tak se loučíme s Pájou a Ondrou. V autě si oba s Markem pochvalujeme, že to má fakt něco do sebe. Kupodivu i já jsem z toho nadšená i přes všechen ten strach, který pokaždé polévá kompletně celé mé tělo. Baví mě to. Vždy mě bavilo lézt po stromech a vždy jsem chtěla lozit po skalách = docela paradox, když mám nadělaný v kalhotách z té výšky.



NEXT LEVEL

Další týden jdeme lézt s Markem sami, ale neumíme se jistit navzájem. Štěstí, že tu potkáváme kamarádku Albi s Johnym, kteří nám to vysvětlují a díky tomu se posouváme zase o krok dál. Upřímně, jak jsem si zvykla na ten samojist, tak teď mám problém věřit “někomu” tam dole, že mě nepustí na zem a já se nerozplácnu jako moucha na předním skle auta..... Ale ne, je to Mari, tomu přeci věřím v životě, tak mu musím věřit i tady.
Postupně se ta důvěra prohlubuje. Postupně POMALU, ale přece. Lezu si své duhové trasy. ,,Kadím na nějaké jednobarevné cesty. Já se sakra bojím!” Pro mě je momentálně oříšek vylézt nahoru a slézt dolů, než hledat kam (ne)můžu šlápnout. A ne, necítím se blbě. :D

Na videu vidíte mé 3.lezení, které je stále pomalé, opatrné, vyplašené a pořád dost nejisté. Na instagramu se s Vámi občas dělím se stories ze stěny a pár úžasňáků mi napsalo zprávu typu:
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
,,Neboj, na tu výšku si nikdy nezvykneš. Vždycky budeš mít v kalhotech naděláno.”
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Díky za “motivaci! :D” odepisuji každému z nich.

Víte, co? Už 5. lezení začínám zkoušet barvy. ...a ano, pořád se bojím. Pořád jsem jako vyplašené ptáče, které se učí lítat ALE!
5. lezení dobrovolně padám do jistítka, abych se bála méně.
6. lezení dávám převis, který jsem nedala 2 návštěvy předtím.
A teď o víkendu 25. května (po měsíci) - 7. lezení - už v sobě cítím mnohem větší jistotu. Mnohem menší strach, než poprvé a nesmírně si to lezení užívám.

Vypínám hlavu. Zapínám svaly. Soustředím se, medituji přilepená na zdi jak vosa na bonbónu a mám radost z každého chytu, kterým se dostávám výš a výš. Každý chyt, který překonám je pro mě krokem k větší odvaze. Každá vylezlá cesta je pro mě krok k překonání sama sebe a mého STRACHU. Miluju to.

A jsem ráda, že tyhle chvíle trávím se svými blízkými, že jsou mi oporou při překonávání mých limitů a drží mě… do slova mě drží, když visím tam nahoře. Děkuju!

Sama vidím, že je to jen v hlavě. Veškeré hranice, které máme, jsme si nastavily my sami. Proto je taky my sami můžeme posouvat nebo rovnou bourat. Jediné, co je třeba - musíme CHTÍT. HLAVA - MYSL. Já na té stěně vždy musím přestat myslet proto, abych mohla jít výš. Musím si přestat tvořit katastrofické scénaře, co se může stát…, protože jinak nevylezu ani na první chyt. Pud sebezáchovy, ten je v pořádku, ten být musí, ale strach? To je jen “něco”, co nám brání v rozvoji. Něco, co nám brání v našich snech a cílech.

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto duhového webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.