Nejen o emočním tuk, emočním jedení ~ a porozumění.

hlad

Emočním tuk, emoční jezení, záchvatovité přejídání...

Tohle jsou pojmy, které jsem neznala v době, kdy mě začaly sužovat.
A ráda bych hned na začátek zmínila, že se toto týká jak žen, tak mužů.

Mnozí si myslí(me), že když je někdo přibratý, tlustý, obézní, je to hned znamením toho, že na sebe kašle, nestará se o sebe, nemá tendenci se hýbat, či dobře stravovat.
Ale o tom to často není.

Znám mnoho lidí, kteří se hýbou, zdravě jí, ale kila jim dolů nejdou. Často je tomu spíše naopak.
Ačkoliv se to nezdá, právě i záležitost jako je (ne)hubnutí a váhový balanc, je otázkou psychiky.
Nehledě na to, že všechno je z velké části v hlavě.

Není to jen o tom, co jíme, ale právě JAK to jíme. Myslím tím s jakým nastavením, s jakými emocemi, pocity, s jakým záměrem.

Záleží totiž na tom, který hlad se snažíme ukojit.
Pokud máme jídlo jako prostředek k nasycení těla, doplnění vydané energie proto, aby naše tělo mohlo fungovat…, je všechno v pořádku.
Pokud ovšem jídlo slouží jako zaplnění prázdnoty nějakého emočního výkyvu ~ je to problém.

Stejně jako jsou lidé schopni sáhnout například po alkoholu, aby vypnuly, aby se jim ulevilo, stejně tak jsme tu my - lidé, kteří používáme JÍDLO jako nástroj úlevy a pohlazení.

Nejen, že nám není potom dobře od žaludku, když plácáme páté přes deváté. Ale odráží se to pak i na naší psychice, později samozřejmě i na váze ~ emoční tuk, kterým se obalujeme. Vytváříme kolem sebe tukové erbegy a chráníme se tak před tím, aby nám někdo ubližoval. Což opět naší psychice nepřidává, že?

Záleží na tom, jak přemýšlíme nad jídlem, když ho jíme (~ jakékoliv). Jestli se i jen při pohledu na ovesnou kaši zhrozíme s myšlenkou, že zase přibereme, tak tomu tak bude. Že je to hloupost?
Těmito podobnými myšlenkami uvádíme sami sebe a své tělo do stresu. Když naopak to jídlo sníme s myšlenkou, že nám dodá energii a život, tak naše tělo bude spíše spolupracovat a fungovat, jak má. Jak říkám..., v hlavě to všechno začíná ~ ty problémy i jejich řešení.

Důležité je, nebrat potom každý chod, jako emoční zajídaní. Může se totiž stát, že se v tom zacyklíme a nebudeme mít tendenci raději jíst vůbec. To prosím nedělejme. Jak jsem řekla, tělo potřebuje z něčeho žít. Jde spíše o to pozorovat a rozeznávat ten skutečný hlad z nedostatku energie od toho, kdy jíme ze stresu, ze smutku, z naštvanosti, ze zoufalství,…

Věřte mi. Znám to.

Třeba až dva roky zpět, kdy ten můj problém byl mnohem menší, jsem si uvědomila, že jsem vlastně měla/mám tento problém. Je to vcelku běžná věc. Proto se nemusíme cítit špatně pokud patříme do našeho klubu “zajídačů”.

stimpracovat

Abych Vám to celé přiblížila na konkrétním příkladu, využiji k tomu vlastní příběh, který jsem zde již párkrát nastiňovala v dřívějších článcích. Víme, jak se to říká ~ opakování je matka moudrosti. Navíc to dnes vezmu mnohem více do hloubky.

Odjakživa jsem bývala hubeňour. Mohla jsem sníst cokoliv a nikdy to na mě nebylo vidět. Proto by mě nikdy v životě nenapadlo, že zrovna já budu někdy v budoucnu řešit kila a hubnutí. Že mě bude trápit jen pomyšlení stoupnutí na váhu. Ale stalo se.

Vzpomínám si, že jednou ve škole na konci roku, ještě na prvním stupni si povídáme s holkama v tělocviku před závěrem hodiny. Jedna spolužačka mi chválí postavu. Jaké mám štěstí, že jsem hubeňoučká a nemusím řešit váhu. Na to paní učitelka s takovým ironickým úsměvem na tváři povídá ~ ,,Víte děvčata, to tak bývá, ale jednou ani Simča nebude takový proutek. Však počkej Simi. My ženy to tak míváme. V dospívání se to změní a budeš se trápit tak jako my.”
Tehdy jsem na to nic neříkala, asi jsem si myslela svoje.

Ale světe div se, slova paní učitelky tělesné výchovy se naplnila. Vím, že si za to mohu sama, ale přeci jen…, často si neuvědomujeme jakou sílu má vyřčené slovo, které se nám může zarýt hluboko do podvědomí a reálně nás v životě ovlivní.

Dospívání ~ antikoncepce…aneb jak to všechno začalo.
Je mi 14, když mě moje máma přijíždí naložit se svou kolegyní do auta a odváží mě na gynekologii, kam se s jejich pomocí doplazím v menstruačních bolestech, křečích a pocitem, že sebou každou chvíli seknu, stejně jako chvíli předtím doma.
Je to asi rok a půl od mé první menstruace a každá sebou během toho času nese nesnesitelné bolesti. Tehdy jsem do sebe cpala jeden prášek za druhým. Začala jsem na klasických Ibalginech, později mi doktorka začala předepisovat silné Auliny. Jenže já to “jedla” během svých dní skoro jako bonbony. Nechtěla jsem zažívat ty bolesti a tak při sebemenším pocitu křeči jsem sahala po prášku. Když jsem ho u sebe náhodou neměla, bolesti se rozjely takovým stylem, že jsem sebou mlátila o zem, zvracela, omdlévala.
Vím, že nejsem sama. Že mnohé z nás, které čteme tato slova, zažíváme to samé. U nás v rodině jsou tyto stavy naprosto běžnou součástí menstruačních cyklů.
Chci podotknout ~ i protože jsem celý život vyrůstala v tom, že ty bolesti mít budu, není divu, že je mám. Ale nejde tam jen o toto nastavení, ale i o to, že tenhle problém s bolestivou menstruací je z psychosomatického hlediska spojený s odmítáním vlastního ženství. S vnitřní zlobou na ty “krvavé měsíční splátky”, které nás provází a navíc ještě bolí. Jenže jak by mohly nebolet, když nejsou přijímány?
Je to dost podobné jako když zažíváme my pocit “nepřijetí” ve společnosti, kdy nás to vnitřně “bolí”, pláčeme, zlobíme se, nerozumíme tomu. Stejně jako to naše ženství.

Skrze tyto zkušenosti by mě ani ve snu nenapadlo, že to jde i bez bolestí. A že i já jednou, až na výjimky, budu zažívat v rámci možností mírumilovný průběh svého cyklu. I bez prášků na utlumení. Ale s neustálou prací na sobě.

A co, že má vlastně menstruace společného s emočním jezením?

K tomu se dostaneme. Minimálně je tam společný faktor v rámci doživotní práce sám na sobě. Hlavně se toho nelekejme prosím. Stojí to za to.
Upřímně… Tohle je téma spíše na knihu, než na článek, ale pokusím se to nějak nastínit, aby se v tom mohl najít každý. Jak ženy, tak i muži. (Muži prominou tuhle menstruační část. Třeba se Vám budou tyto zkušenosti hodit pro Vaše partnerky.)

Zmiňované stavy už si žádají injekci na bolest a předepsání antikoncepce. Ačkoliv ji ještě kvůli pohlavnímu styku pár let nepotřebuji, souhlasím s čímkoliv, jen aby ty bolesti ustály.
(Začínala jsem na 54 kg své váhy.)
První typ antikoncepce nevyhovuje. Ani druhý. Zůstávám u třetího pokusu. Vesměs jen proto, že s každým dalším pokusem akorát stoupá cena a bolesti jsou u všech typů umírněné stejným způsobem. Umírněné. Což znamená, že mě ve finále vlastně bolesti nezbavují, jen je dělají snesitelnějšími.

Za to mé náladové výkyvy snesitelné nejsou. Jako bych to nebyla já. Nafukuji se jako balón. A do toho jím jako prase. O to víc se nafukuji, o to víc žeru…, jako prase.
Během jednoho roku přibírám 10 kg na váze. (Tedy 64 kg.)
,,Ta antikoncepce je mrcha.” Říkám si.
Mé tělo se mění, ale já si každý večer před zrcadlem v koupelně říkám ~ ještě to není tak hrozný přeci.

Během té doby se ještě utápím často v slzách a ve svých myšlenkách skrze neopětovanou lásku.
A největší úlevou je mi bílý toastový chléb, namazaný nutellou a zapíjený sklenicí mléka. Jím to na snídani, na svačinu, na večeři, kdykoliv cítím potřebu si zlepšit náladu. Do toho samozřejmě jím i jiné dobroty. Ovšem nejčastěji právě ty sladké.
Věděli jste, že bažení po sladkém značí nedostatek lásky?
Já to tou dobou netuším. Jediné, co vím jistě, je to, že miluju sladké a jedla bych ho od rána do večera.

Někoho by mohla napadnout otázka… ,,A to Tě máma nehlídala?”
Paradox je, že mě i ségru mamka v tomhle měla vždy pod kontrolou. Od malička jsme se chodily ptát, zda si můžeme dát nějakou sladkost. Mamka hlídala, aby to vždy bylo až po “hlavním” jídle, a aby toho nebylo během dne příliš.
Jenže já tehdy ve svém věku chodila ven s partou. Navíc ve škole jsme měli automaty s jídlem a tak jsem každý den měla za pár korun přísun (nejen) čokoládových tyčinek dle “potřeby”. Rodiče nemohli mít pod kontrolou celý můj jídelníček. Což jsem samozřejmě ani nechtěla.

Pak se rozhodujeme, že antikoncepci vysadím, protože jsem celá “oteklá”, na bolesti to nepomáhá a navíc to leze do peněz. S čímž moje mamka nikdy neměla problém. Přála si jen, aby mi bylo dobře a udělala by pro to cokoliv.
Jenže jak už asi všichni tušíme, u mě antikoncepce a následné “zavodnění díky ní", nebylo hlavní příčinou kil navíc. Kdyby ano, po jejím vysazení bych okamžitě splaskla a byla “jako dřív”.

Jediné, o co se mohu opřít je, že mi antikoncepce rozhodila hormonální systém. Zvýšila mi chutě k jídlu a mými stavy nálad prohlubovala touhu po jídle. Touhu po zaplnění té prázdnoty uvnitř, kterou jsem cítila.

Proč jsem jí cítila? Protože jsem toužila po lásce.
Po lásce, kterou mi neopětoval zmiňovaný kluk.
Kterou jsem nedávala já sama sobě.
A nedostávala se mi ani od táty tak, jak bych potřebovala.
Teď to neberme doslovně. Je to pouze můj subjektivní pocit. Každý to vnímání a potřeby (nejen) pozornosti máme na jiné úrovni, ať se to týká čehokoliv. Můj táta mě má rád, moc rád. Ale nikdy mi nedocházelo, jak moc jsem potřebovala jeho pozornosti, kterou věnoval převážně své práci.
Moje mamka mě i ségře tu pozornost a lásku vynahrazovala stonásobně… Ale to není to samé. Byla jsem “nenasytná”.

Proto pak ve vztahu s každým partnerem potřebuji extra pozornost. A když se mi nedostává, tak to se mnou vnitřně dělalo a ještě dělá hrozné věci a nutí mě to být historická... a taky mě to nutilo jíst a jíst, abych zaplácala zase tu prázdnou díru, která tam byla. Řeším to, makám na tom.
Není to o tom, že bych snad chtěla říct, že je můj táta špatný. To není.
Každý z rodičů dělá to maximum, které mu životní situace a priority dovolují.
Chtěla jsem tím jen poukázat na to, že ač se to nezdá… i taková věc, jako že (ne)máte tátu/mámu více či méně ve svém životě ~ jakkoliv, může to mít tyto i jiné následky. Může a nemusí. Hodně záleží na tom, jak moc silný člověk je. Jak moc upřímní sami k sobě každý jsme. Psychika je silný nástroj všeobecně. A to, co neunesu já, může pro jiného znamenat, že nad tím třeba jen mávne rukou.

Popravdě, já byla dlouho schovaná ve své bublině dětské naivity. Životem nepolíbená. Až na nějaké rozepře doma. Rodiče nám vždy dali všechno, co jsme potřebovali, za což jsem jim vděčná a vím, že každý takové štěstí nemá. (Děkuji.) A tak pro mě jediným největším trápením bylo právě to přejídání a hubnutí, kterého jsem měla plnou hlavu. Ve škole jsem se učila dobře. Vlastně jsem bývala celkem šprtka, takže jsem “nemusela řešit” nic tak zásadního.

Pořád jsem jedla. Pořád jsem se uklidňovala, že to s tím tělem není tak hrozné. Jedla jsem normální stravu doma, ve škole, ale do toho jsem jedla hodně nezdravé, převážně sladké dobroty.
Až jednoho večera, když jsem došla domů z nákupu, pro který mě mamka poslala, povídám:
,,Koupila jsem si buchty!”
,,No a nechtěla bys místo těch buchet se sebou začít něco dělat?”
Tehdy jsem ty tvarohové buchty hodila na linku. Oblékla tepláky, nějaké tričko a šla jsem na třičtvrtě hodiny “šlapat” na orbitrek. Byla jsem tak nešťastná a naštvaná.
,,Jak mi tohle může říct? Moje vlastní máma…”
Víte, ono je právě nejlepší, když nám to řekne někdo blízký. Od koho jiného bychom to totiž měli brát vážně? Když se nám vysměje cizí člověk, tak nás to sice zabolí, ale akorát se na něj naštveme a tím spíš s tím nic neuděláme. Za to, když podobná slova vyřkne člověk, který to s námi celý život myslí jen dobře… Asi se nad tím spíše zamyslíme.
Nebo alespoň já to tak měla.
A vlastně jen díky mámě jsem na sobě začala tehdy (květen 2012) makat.

Proto bych tímto ráda pobídla každého, kdo máme někoho blízkého s podobným nastavením kolem sebe ~ zkusme si s s ním o tom hezky a něžně, ~ podotýkám “něžně”, popovídat. Víte, on se člověk sám vnitřně trápí, i když to třeba nedává navenek najevo, ale fakt to není lehké, když nevíme, kde je zakopaný pes.

U mě to byla dlooooouhá cesta.
Cesta, která se vlnila nahoru a dolů jako sinusoida. Tak neskutečně jsem se trápila.
Pohybem, jezením, nejezením.
Jsem ohnivý beran. Když si něco zamanu, tak si za tím jdu, dokud to nedokáži. Ale to neznamená, že jsem nezlomná. Pořádně mě dokázalo zlomit cvičení s Jillian Michaels, u kterého jsem málem vyflusla tehdy plíce i duši. Regulérně jsem se rozbrečela. Padla na zem a jen brečela, že už nemůžu. Že prostě nemůžu. Byla jsem tak strašně bolavá z toho cvičení a navíc za ty dny demotivovaná, protože jsem neviděla změny. Byly to 2 týdny. Bylo jasné, že neuvidím změnu hned, jenže jako většina lidí na začátku ~ i já doufala, že výsledek bude okamžitý.
Nebyl. A tak jsem upadávala i do stavů, kdy jsem se najedla jen proto, že to “nefungovalo”.
Jenže to jsem si pak vyčítala a vlastně se o to více mordovala u toho cvičení.

Byl to několikaletý začarovaný kruh, ze kterého jsem nemohla vylézt. Zkoušela jsem všechno možné. I spolu s mámou a ségrou jsme zkoušely držet různé diety a dělené stravy… Začala jsem si vše počítat na kalorických tabulkách a na talíři už neviděla vejce, chléb a zeleninu… Viděla jsem bílkoviny, tuky, sacharidy a vlákninu. Vážila jsem si fakt každý kousek jídla. Byla jsem otrokem kalorických tabulek.
Vyřadila jsem bílé rohlíky, snažila se nevzít do pusy nic sladkého. Odškrtávala jsem dny, jak dlouho to vydržím a své tělo tím tak uváděla do neskutečného stresu. Ale… Vždycky to chvíli fungovalo.
Do toho všichni okolo mě věděli, že “hubnu”… Což mě stresovalo ještě víc. Kdykoliv, když jsem si chtěla dát něco, co nezapadalo do “zdravého stravování”. Vracelo se mi to často vtipem jako bumerang a o to hůř jsem se cítila, protože jsem věděla, že “nesmím”. Ale potřebovala jsem to. Kamarádi měli tendenci se mi i posmívat skrze kila navíc. Nikdy jsem skrze svou vůli neměla 100 kilo. Ale i tak… Nebyli na to u mě zvyklí, navíc jsme byli ještě děti. Věřím, že to nebylo nikdy myšleno zle, ale mě to ubližovalo. Jen jsem to nedokázala říct nahlas… Často jsem se bála říct něco nahlas, aby mě jiní neměli za tu, která furt přehání.

(POZNÁMKA: Prosím všechny škodolibé jedince ~ nedělejte nám to. Nejen, že naopak třeba podporou a pochopením pomůžete Vy nám, ale také možná sami sobě. Protože ten boomerang se vrací i takovým, jako jsou škodolibci. Když je dnes po pár letech potkám, váží mnohem více, než já tehdy. A tak s nimi soucítím.)

Proto jsem došla i do fáze, kdy jsem chodila jíst někam, kde mě nikdo neviděl. Třeba za výtahovou šachtu v mezipatře. Nebo jsem si nakoupila spoustu jídla, schovala ho do tašky a pak potají v pokojíčku jedla jednu věc za druhou.
Tohle se mi nejvíce vrátilo v době, kdy mi (září 2017) umřela “Duha mého života” můj přítel Peťko po skoro dvouletým boji s rakovinou. To z té díry prázdnoty, kterou jsem se snažila roky “naplňovat” byl najednou kráter, který nebyl uspokojen, ať jsem se ho snažila zaplnit čímkoliv.
A stejně…, neviděla jsem to tehdy.
Snažila jsem se být strašně “v pohodě.” Byla jsem “bezedná”, ale pak mi bývalo hodně špatně. I přesto, že jsem jedla v té době “zdravě”, žrala jsem jak urvaná ze řetězu. Byla jsem nenasytná. O to více jsem se začala drtit ve cvičení, abych nemyslela na to všechno, co se stalo. Ani na jídlo.

Nejhorší na tom je, že já si vůbec neuvědomovala, že mám problém. Čím víc si tohle všechno vracím teď při tom sepisování, tím víc mi dochází, že jsem měla navštěvovat něco jako “anonymní jedlíky”.
Nikdy jsem neměla problémy s alkoholem, drogami… Mým největším problémem bylo jídlo ~ to bylo mou drogou. Ale díky narcismu jsem to nikdy nenechala dojít dál než na nějakých 74 kilogramů u mé výšky 170 cm. Jak už jsem říkala ~ zachránila mě mamka popostrčením a byla jsem zamotaná nejen v jídle, ale i cvičení. Tím pádem jsem to alespoň nějak vyvažovala. Kdyby ne, asi bych se kutálela.

Tu nejvyšší váhu jsem měla koncem roku 2015.
3 měsíce předtím mě totiž již zmiňovaný partner přemluvil opětovně brát antikoncepci, i přesto, že jsem se kdysi zařekla, že už ji nikdy brát nebudu.
Znovu zavodňování. Znovu rozhození hormonů. Znovu nálady a větší důraz na jídlo. Zmařilo mi to celou tu cestu, na které jsem se snažila udržovat a vypadat jakž takž “dobře”.
Poté, co sám viděl, že to mě ani mému tělu opravdu nedělá dobře, uznal, že mám velký bříško, rozkydlý zadek, navíc nemám takový sexuální apetit… Že prý bude dobré tu antikoncepci vysadit.
Hmmm…
Asi každá žena mě pochopí, když řeknu, že já už do sebe v tu chvíli nechtěla dát jedinou tabletku. A místo toho se topila v slzách a sebelítosti. Ale jen chvíli.

Zkusila jsem hned v následujících dnech na měsíc chodit do dámské posilovny. Ale poté mi začaly zdravotní problémy. Během dvou měsíců jsem brala asi troje antibiotika, nemohla jsem cvičit, nic. Do toho jsem měla problémy nejen já, ale i přítel, kterému v té době zjistili zmiňovanou rakovinu.

Tehdy jsem přestala řešit svoje tělo a najednou to šlo nějak samo dolů. Věřím, že to bylo i stresem, neměla jsem tolik tendenci jíst. Měla jsem jiné starosti. Tu svou díru prázdnoty jsem najednou mohla zaplnit péčí o mého přítele, který mě potřeboval. Takže jsem pozorností od svého těla přešla k němu. I on mi věnoval více pozornosti ~ protože mě potřeboval. A tak jsem se stala jeho prioritou a já nepotřebovala tolik zajídat, cítila jsem se milovaná, naplněná, potřebná.

Což se samozřejmě s jeho “odchodem nahoru za duhu” otočilo proti mě.
Když umřel…, odešel mi s ním i důvod naplnění.

V jednom období během té naší cesty s nemocí jsme se rozešli a později znovu sešli. Já měla prostor, kdy jsem našla sílu v sobě a začala se mít více ráda… I přesto jsem ale nebyla tak silná, abych bez úhony ustála to, co následovalo právě za pár měsíců ~ to, že umřel. Ale kdo taky ano, že?

Nebrala jsem po celou dobu žádná antidepresiva. Jediné co, tak jsem si nechala namíchat čaj na uklidnění v podobě bylinné směsi od mého známého CityShamana, kterou jsem občas popíjela před spaním.

Moji největší terapií bylo vypisování do bílého papíru na displeji monitoru.
Bylo jediné štěstí, že jsem tohle přirozeně dělala, protože jinak nevím, kde bych skončila. Upouštěla jsem u toho, po téměř každém uplynulém dni, emoce a všechny své pocity. Od těch pozitivních, po ty negativní, které jsem nemohla vypouštět na nemocného člověka. A myslím, že tohle bylo to, co mě tehdy hodně zachránilo. I přesto jsem toho však v sobě spousty potlačila. Nejen v tomto období, ale během celého života.

S čímž mi pomohly psychoterapie, na které jsem začala docházet až koncem června 2020.
Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. I když si myslím, že jsem docela uvědomělý člověk, jsou věci, které prostě sama u sebe vidět nechci. Minimálně ne dokud na ně sama nepřijdu během povídání a uvědomování. Až když jsem připravená na to, je přijmout.

Všechny ty věci se najednou začínají skládat do větších a celistvějších obrazů. Začíná to pomalu ale jistě dávat smysl. Není to jen o hodině terapie týdně (teď už za 14 dní). Je to o té práci mezi těmi terapiemi, kdy začínám více pozorovat své chování, své pocity v jednotlivých situacích a při různých událostech.

Začínám více mluvit o svých pocitech, potřebách, touhách, přáních nebo naopak o věcech, které mě zraňují. Ale řeknu Vám… Není to lehké… Stále se to učím. Ale dává pak více smysl i to, proč jsem měla potřebu tolik jíst.
Tím, že jsem většinu života nedokázala vyjadřovat své potřeby a raději se vždy stáhla s myšlenkou: ,,Na tom, co chci já, nezáleží. Hlavně, že jsou spokojení všichni okolo.”
...jsem v sobě měla (a stále ještě mám) spoustu potlačené agrese a zloby.
Ano můžu si za to ve finále sama.
Proč?
Nedokázala jsem říct, co chci, ale očekávala jsem, že mi to druzí snad dají, dopřejí. Že je přeci samotné napadne, že by to “ono” bylo fajn.
(POZNÁMKA: Nikdo nám nemůže dát to, co chceme, dokud si o to neřekneme.)
A když se tak dlouho neděje. A znovu a znovu… Jednou za čas vybouchnu jako časovaná bomba. Jako papiňák, který potřebuje upustit páru. Teď už tedy nevybuchuji, ale stále dokáži říct dost štiplavé věci ~ pracuji na sobě. Ale chce to čas.
Mě se tím vždy uleví, ale mé nejbližší okolí to vnímá jinak. Poznávají tak mou stránku, kterou většinou neznají. Tedy, jak kteří.

Nevnímala jsem to jako problém. Tak nějak jsem nikdy nevnímala nic jako problémy… Vždycky jsem všechno brala, jako že je to součástí mě.

Ta agrese se hodně výrazně projevila na podzim 2019, kdy jsem vyzkoušela svůj první detox na šťávách. (14 dní pití čerstvě odšťavněných šťáv z ovoce a zeleniny + týden na raw stravě.)

Lidé mívají většinou takové ty typické projevy na těle při očišťování, jako je akné, migrény, únava a jiné.
Akné jsem neměla. Bolest hlavy pouze jeden den, když jsem pila málo vody a únavu jsem cítila vyjímečně, protože tím, že jsem netrávila, tělo nemuselo tolik pracovat a mělo naopak docela dost energie.
Co bylo hodně výrazné tak byl pocit hladu. Logicky. Ale…můj hlad doprovázela agrese a zloba.
Vyvstávaly ty potlačené emoce, které jsem roky zajídala. Teď jsem je neměla čím zajíst. Od těch jsem se čistila. Tudíž moje očista neprobíhala tolik na té fyzické úrovni jako té emoční. Už tehdy jsem to cítila a vnímala, ale teď po těch psychoterapiích mi to dává neuvěřitelný smysl a všechno se spojuje opravdu jako puzzle.

Myslela jsem, že bez jídla snad umřu. Mýlila jsem se. Umíralo maximálně moje ego a zloba, protože jsem ani jedno z nich najednou neživila těma dobrotama jako vždy.
Vydržela jsem a zvládla to.
A přesně to byly dny, kdy jsem si začala uvědomovat, že nepotřebuji jídlo k tomu, abych mohla být spokojená. Uvědomovala jsem si, že už nemusím být otrokem jídla a emočního jedení.
Že očista nefunguje jen na té fyzické úrovni, ale i na té emoční, protože každá závislost nám nějakým způsobem ovlivňuje naše myšlení. A je úplně jedno, jestli je to alkohol, droga nebo jídlo ~ cukr.

Stále na sobě pracuji. Vím moc dobře, že z toho ještě nejsem zcela venku ~ kdo ví, jestli vůbec někdy budu. Protože stále mám jednou za čas dny, kdy zprasím všechno, na co přijdu… Jen už se za to necítím špatně a tak to mnohem rychleji odeznívá, když vnímám příčinu toho, proč to přišlo a mám pochopení sama pro sebe. Jsem jen člověk ~ všichni jsme jen lidé. A tím, že každý den není stejný a situace v našich životech jsou proměnné… Vždy se může stát, že uklouzneme. Důležité je uvědomit si, že je to jen období, které zase přejde, když budeme chtít.

Abych to nějak uzavřela…

Když si každý za sebe zrekapitulujeme události v posledních dnech, týdnech, měsících, tak pochopíme.
Když si každý z nás zrekapitulujeme v kostce nebo v šesti A-čtverkách papíru, jako já, celý svůj život, tak porozumíme.
Když se smíříme s tím, že to všechno není jen o tom, že neumíme zkrotit své bažení po jídle…
Když přijmeme to, že k tomu bažení máme důvody, už tehdy se nám uleví.

Není to o tom, že si své jednání omluvíme a jedeme v tom dál.
Je to o tom pochopit a začít s tím pracovat. Věnovat si více pozornosti, vnímat své pocity, pohnutky. A už jen tímto si každý z nás dáme mnohem více lásky a porozumění, které většinou potřebujeme, ale nedostává se nám.

Vím, že to není snadné, ale také to není nemožné.

Věřme, že každý dokážeme mít své extrémy pod kontrolou, ať se ve finále jedná o cokoliv.
Každý ten extrém je jen odezvou na nějaký náš pocit nedostatku nebo (ne)naplnění, který je třeba zjistit, objevit a naplnit.

Tohle není návod, tohle je jen ukazatel směru na cestě, na kterou se musíme každý rozhodnout vydat sám. Ale sami v tom nikdy nejsme. Už jen tím, že se ztotožníme s mým příběhem a najdeme v něm nějakou podobnost ~ tím už získáváme pocit úlevy, že v tom nejsme sami. Jsme v tom společně. A přesně proto sdílím i takové kousky sebe. Protože kdybych tehdy věděla to, co vím teď… Už dávno jsem mohla být někde jinde. A nebo taky ne.
Jsem vděčná za tu cestu a zkušenosti. Jsem vděčná za to, že to nyní mohu poslat zase dál a třeba tak někomu otevřít oči, přimět k zamyšlení, nebo dokonce práci na sobě a k rozhodnutí najít terapeuta, tak jako já.
Stejně jako mě byla inspirací Iri, jsem ráda, že jsem i já inspirací Vám, jak mi píšete ~ DĚKUJU.
A děkuji též za dočtení až sem. Pokud jsi to přelouskal/a, tak klobouk dolů. Vážím si toho. A držím nám všem pěsti!

PS: Jednou fakt asi napíši další knihu. Tohle je totiž nekonečný příběh..., každého z nás. :)

S láskou a vděčností

Lavistrea