Cesta za SPOLU-ŽITÍM část I.

Je konec ledna 2019, když se zrovna začínáme bavit o nějakém společném stěhování. Jeden by mohl namítat, že 3 měsíce “chození” je málo na společné sestěhování, jenže…. Jak lépe člověka poznat? Jak jinak lépe zjistit, jestli spolu dva dokáží fungovat, než tak, že spolu začnou žít? Navíc, není nám 16, jsme dospělí. Teda… Mára je, mě to občas ještě nejde. Ale ani jeden už nestudujeme, oba pracujeme. Pojďme do toho TEĎ!

Koukáme tedy po bytech na podnájem. Domlouváme dokonce 1. prohlídku, byt je hodně malý. Má asi 24m2, což já jako problém nevidím. Jsem ženská a chci všechno hned, takže být to jen na mě…, beru ho. Ovšem takové rozhodnutí už musíme udělat dva. Jsme v tom SPOLU, že?
Mám po boku chlapa, který se nenechá tolik ovládat emocemi a chtíčem. Zůstává nohama pevně na zemi a v tomhle případě hledá spíše negativa než pozitiva, přičemž je, konkrétně v této situaci, opakem mě. Proč? Protože tím, že se moc ale opravdu moc chci stěhovat, je mi téměř ”jedno” kam a do čeho. Prostě chci jen bydlet… TEĎ A TADY.  Jindy ovšem dokáže být klidně 100x pozitivnější, než já.

V únoru už nad tím začínáme trošku více přemýšlet a uvědomujeme si, že by možná bylo lepší rovnou koupit nemovistost a investovat tak do něčeho, co bude NAŠE. Myšlenka je to skvělá, ale ta realita už je horší. Tady právě nastává ta chvíle, kdy si říkám: ,,Jsme spolu jen něco málo přes 4 měsíce a už máme jít spolu do tak velkého závazku?”

Jedna věc je sestěhovat se do podnájmu, ze kterého můžeme vždy jeden nebo druhý odejít. Druhá věc ovšem je, zavázat se k bytu na 30 let, ne-li více s partnerem, kterého znám chvíli. To, že máme občas oba pocit, že se známe staletí, jde teď mimo.

Nyní jsem já ta, která stojí nohama na zemi. Ale asi ani né tak ze zodpovědnosti, jako ze strachu. Přiznávám. Bojím se. Vždy, když už to začne být vážnější, vždy, když už bych do toho měla jít opravdu na 110%, začnu couvat. Proč?
Možná mám ráda volnost a pocit svobody víc, než bych si sama myslela? Možná mi vyhovuje ta možnost mít zadní vrátka? Ale k čemu pak vztah je, když do něj nejdu naplno?
Třeba se bojím i proto, protože, když jsem se lásce a soužití celá odevzdala posledně, tak mi ji nakonec sebrali. Odvedli ji tam nahoru za duhu, a já zůstala sama…

Jednou se tomu stejně budu muset poddat. Jednou…, až budu připravená. Ale kdy budu připravená? Jak, že se to říká? TEĎ nebo NIKDY…


Shodujeme se tedy na tom, že budeme po pár neúspěšných podnájmech hledat byt ke koupi.
Když se díváme na ceny bytů, zjišťujeme, že už můžeme jít rovnou do nějakého skromného domečku a bude to pro nás pohodlnější do budoucna, kdy budeme mít i tu zahrádku, kde si budou hrát děti a s nimi pobíhat pejsek. Tedy pokud budeme mít děti. Já se na to upřímně zatím vůbec necítím. Vlastně nad tím ani nepřemýšlím. Sama jsem často ještě takové přerostlé dítě.
,,To si piš, že budeme mít děti.” říká Mari.
,,No ale když nebudu chtít, tak ne.” reaguji.
,,No jo, jenže moje milá zlatá, to nezáleží na Tobě. Já jsem ten, co Ti je tam……….."
(řekl "stříkne", ale příjde mi to moc uchylný, tak to slovo raději vynechám.) Ušklíbá se Marek škodolibě a sebevědomě.
,,To je fakt…” Koukám se zamyšleným výrazem.
Ok, děti zatím stranou.

With him 1Znovu se tedy “zaměřujeme” na nový cíl. Z hledání podnájmu jsme přešli na hypotéku bytu a z bytu hledáme domečky.
Po každodenním civění do počítače, projíždění těch samých stránek se stejnou nabídkou, už mi to pomalu, ale jistě leze krkem. Do toho hledám vesměs jenom já ve volných chvílích, protože Mari má spoustu práce a je zaneprázdněn. Večer už nemám náladu hledat a tak jsem tím dost deprimovaná. Březen, duben, květen… Nic. (Rozuměj nic = neodpovídají, někdo nám to bere před nosem, nebo je to hrozná barabizna.)

Nacházíme malý domeček, který je dokonce v Brně a domlouváme prohlídku. Už si v představách doslova maluji, jak v něm bydlíme a přeji si, ať to vyjde.
Za hodinu máme být na prohlídce. Když o tom zrovna mluvím s mamkou, volá mi paní.
,,Dobrý den, již máme zájemce, tak prosím nechoďte.”
Brečím. Tak neskutečně mě to mrzí a jsem naštvaná zároveň.

x

Za 2. dny volá s novým termínem. Prý je znovu volný. Jsem šťastná jako blecha! OSUD!! Pomyslím si.

Mé nadšení netrvá dlouho. V den prohlídky totiž opět volá pár hodin před setkáním, že domeček má již kupce…
No comment.

Mé nálady se střídají víc, než počasí.


---- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ----