Cesta za SPOLU-ŽITÍM část II.

,,Simi, nebuď smutná. Každá nemovitost má svého kupce.
Žádný z těch domečků a bytečků asi nebyl pro Vás…”
uklidňují mě všichni okolo.

Jenže to se snadno řekne, ale mnohem hůř dělá. Už chci PRYČ! Už se chci osamostatnit.

Né že by mi bylo doma u rodičů špatně, to ne. Ale bude mi 23, nám oběma s Markem… A už nechci být nadále v mama-hotelu, kde mám prvotřídní servis!
Ten mě mnohdy nedonutí uklidit ani nádobí, protože vím, že to udělá mamka, která má ráda pořádek. Ta už to se mnou totiž dávno vzdala.
,,Uklidíš prosím Tě to nádobí? Je tu od včerejšího večera…”
,,Mami, já to pak uklidím. Nech mě teď prosím. A zavři mi mou bublinu (=pokoj), zrovna pracuju.”

Nemá to se mnou lehký, že?

Jenže to je taky jedna z věcí, kterou já mám nastavenou jinak. Lidé si často myslí, že Ti, kteří pracují z domu mají hromadu volného času. “Home office” je mnohdy překládán jako “hoď si nohy nahoru a nic nedělej”…, jenže opak je pravdou. Tedy nevím, jak u ostatních, ale u mě ano.

My malí “podnikatelé”, co si neuděláme, to prostě nemáme. Proto potřebuji prostor, čas a klid, abych se mohla věnovat své múze ve chvíli, kdy mě zrovna navštíví. Potřebuji udělat to ono, co se mi právě honí hlavou, dokud to tam je, bez ohledu na neuklizené nádobí. A až to dokončím, tak půjdu možná i uklidit to nádobí, nebo si udělat jídlo.
Někdy pracuji od rána do večera. Jindy pracuji od večera do noci. Někdy nepracuji vůbec a jindy propracuji celý víkend i státní svátky. I to je jeden z důvodů, proč často nevím, co je za den.
Pracuji, když mě zrovna osvítí múza a jindy, když nejsou nápady, tak dělám nezbytné administrativní věci, které nejdou na první pohled vidět, ale někdo je udělat musí. A nebo naopak čerpám energii sportem, čtením či jinou kreativní aktivitou.

To nejspíše pochopí jen člověk, který to má podobně a ví, co je to homeoffice. A tím si nechci stěžovat, ani se chlubit.

Všechno má svá pro a proti. Všechno má své oběti i výhody.

Já bych neměnila. Jen potřebuji pochopení, zmíněný prostor a klid ve společné domácnosti, ať už žiji s rodiči nebo partnerem.

Ale zpět k hledání aneb nic nevychází. Když nám to neruší zrovna chvíli před prohlídkou, nebo nám to nevyfoukne někdo jiný před nosem, tak to je buď moc malé, nebo ke kompletní rekonstrukci = příliš drahé.

Už začínám ztrácet naději. ,,Máme spolu vlastně bydlet?”

Často polevujeme ve hledání. Někdy několik dní, dokonce týdnů vůbec nekoukáme na aktuální nabídky. A když už to rozklikneme, tak je tam pořád to samé.
Do 3.500.000,- je těžké najít něco “normálního”, přičemž i tohle číslo je pro mě naprosto abnormálně obrovský.
,,Tolik peněz.” Pomyslím si.

Vždycky mě to na chvilku přejde a jsem v pohodě. Pak přichází předmenstruační syndrom a všechno je úplně špatně! Ale úplně! Hlavou se mi honí různé myšlenky. ,,Vlastně bude lepší, když se na všechno rovnou vykašleme! Třeba se i rozejdeme! Vždyť ono to vlastně nemá vůbec smysl." S Márou se vidíme akorát půl hodiny pozdě večer po práci, kdy jdeme nakoupit do Lidlu a zpět. Říkáme tomu rychlé lidl-rande. Pak se loučíme a jdeme každý domů k rodičům.

Kvůli tomuhle nám pokulhává vztah i v intimní oblasti, protože když se spolu nevidíme, tak si logicky nemáme čas ani prostor povídat, natož se spolu milovat. Ať už je můj partner zdravý nebo nemocný…, mě sex v tomhle životě asi prostě není přán. Vždycky se najde nějaký důvod, proč to “nemůže” jít.
Únava, rodič na blízku, není čas, není prostor… bla bla bla.

With himKdybych se stala jeptiškou, tak mám alespoň podnět držet celibát, ale takhle je to akorát k zbláznění.
Vždyť tohle bylo hlavní příčinou našeho lednového (2019) rozchodu. Myšlenkou ohledně stěhování do mého nitra opět pronikl nový záblesk naděje. Ten je mi však každým dalším neúspěchem znovu vytržen z těla.

Jak to má člověk pořád zvládat? Jak odolávat neustálému neúspěchu?
,,Všechno je jak má být, všechno má svůj důvod.” Říkám si.

Ale tyhle uklidňovací věty mají na mě poslední dobou často opačný efekt, než aby mě uklidnily, spíše mi zvedají tlak. Je to pořád dokola.
Jaký důvod může mít to, že se akorát trápím?… Cítím se přeci hrozně…a zoufale.

Možná se mám teď chvíli “trápit”… Možná se to děje proto, abych pak byla více vděčná a uvědomila si, jak moc jsem si přála společné bydlení. A abych neházela flintu do žita, když se spolu třeba nepohodneme a příjde případná hádka nebo nedorozumění.

Ach jo...


---- POKRAČOVÁNÍ příště ----