Cesta za SPOLU-ŽITÍM část III.

Je říjen 2019. Mari už poslední dny sabotuje stěhování. Né proto, že by nechtěl. Ale proto, že má opravdu spoustu práce na stavbě. Neví, kde mu hlava stojí a každý den je z toho neskutečně unavený. Nemá na to čas, síly ani pomyšlení.
V tuhle chvíli jsem hodně sobecká. Stavba, nestavba… Nezajímá mě to. Prostě ne.
Čekám, hledám 10 měsíců. Už je na čase konečně NAJÍT alespoň ten hloupý podnájem do začátku! I kdybych v něm měla bydlet sama.

Netrvá dlouho a nacházím. Krásný, malý byteček na okraji Brna. Konkrétně v Bystrci. A víš co? Je asi 300 metrů od bytu, kde bydlí můj Mari se svou maminkou.
Má to hned několik výhod.
1) Mari se v tomhle hektickém období nemusí stěhovat - přestěhuji se sama. Stejně jsem to chtěla udělat ještě předtím, než jsem Marka poznala.
2) Konečně vystoupím z komfortu mama-hotelu.
3) Budu mít vytoužený prostor.
4) A zároveň budu na blízku své lásce, když se budeme chtít vidět. Popřípadě u mě může přespat, nebo se přistěhovat, až se mu stavba uklidní.

Jdu na smluvenou prohlídku bytu. Jsem natěšená.
Byt má přibližně 35 m2 s dvěma balkóny. Je maličký, ale po rekonstrukci a opravdu útulný.
Nejraději bych s majitelem podepsala smlouvu ihned… On má však ještě domluvené další schůzky… nečekaně.
Prý se s ženou do pátku ozvou tomu, koho si vyberou.

Jdu domů. Mám z toho dobrý pocit a věřím, že zavolají mě. Vždyť to nemůže mít v tuto chvíli lepší řešení! Blíž už se k Márovi ani nastěhovat nemohu.
Tak slepě věřím tomu, že si vyberou mě, že už doma objednávám koberečky, polštáře, botník, vychytávky do koupelny, dokonce záchodové prkýnko. Koukám i na gauč se sklopnou postelý, který mi tak ušetří prostor.

18. 10.
V pátek mám skvělou náladu, zrovna jsem v obchodě a přichází dlouho očekávaný hovor, který s nadšením zvedám!
,,Dobrý den, majitelé si bohužel vybrali jiného zájemce.”
,,Ne-é, to mi nedělejte.” Říkám smutně do telefonu, když zrovna skládám nákup do tašky u pokladny.

Je to tak. Nevyšlo to.
Nemáme se stěhovat spolu, nemám se stěhovat sama… Tak co teda sakra?

Zrovna mi píše Mari:

,,Chceš se dnes vidět?”
S: ,,Já nevím... Jsem teď strašně smutná... Nevyšlo totiž to, v co jsem doufala na ten víkend.
Asi bude lepší, když se neuvidíme…"
M: ,,Dobře. A co to bylo?”
S: ,,Měla jsem se stěhovat do bytečku kousek od Tebe, abych Ti byla blíž. Abys nemusel jezdit po práci za mnou na druhou stranu Brna, ale rovnou domů... Mohli bychom se vidět, kdy bychom jen chtěli... A já bych konečně měla ten prostor na práci, po kterém toužím už 2 roky... A když se odhodlám a aktivně hledám, tak mi to asi nikdo nepřeje... Už jsem nakoupila nějaké věci do nového... O víkendu jsem se tam chtěla zabydlovat... Ale nakonec si vybrali někoho jiného.”
M: ,,Proč mi takové věci neříkáš? Já mám v řešení ty 2 byty na podnájem.”
S: ,,Protože jsem Tě chtěla překvapit. Chtěla jsem všechno zařídit, abys s tím neměl starosti, když toho máš hodně v práci. Chtěla jsem prostě byteček, i kdybych tam měla být sama... Buď bys tam za mnou chodil vždy, když bys chtěl a nebo bys tam mohl bydlet se mnou... Ale nechtěla jsem na Tebe už nijak tlačit nebo Tě do něčeho nutit.”
M: ,,Nezoufej.”

*Posílá mi fotky bytů na podnájem. Oba jsou maličký a krásný.

M: ,,Půjdu vyvenčit Vinčiho…, nechceš pak něco podniknout?”
S: ,,Joo, nakonec bych Tě ráda viděla, jen je mi hrozně. Potřebuji obejmout.”
M: ,,Nemysli na to sluníčko.”

Když se pak spolu vidíme, všechno je fajn. Máme příjemný večer u našeho oblíbeného pokrmu bunbo nambo, ale jakmile mě veze domů a po zaparkování auta spolu řešíme ty byty, tak do mě vjíždí zlost.
Proč?
Protože neustále a každý den cítím, jak Marek práci staví přede mě, před nás. Přijde mi, že je pro něj důležitější, než já a naše společné bydlení.
Bouchám dveřmi od auta a sedám si venku na obrubník se slzami v očích.
Ok, tak teď jsou z těch slz potoky. ,,Bože, proč jsem taková hysterka?!” ptám se sama sebe.
Není v takových stavech dobře mě, natož Markovi, který je vždy poblíž.

Tak nějak mi v tu chvíli dochází, že přesně tohle mám zažitý od dětství. Myslím to s tou prací a důležitostí. Můj taťka vždy práci stavěl na místo před nás - před mamku, mě, ségru. Vždy s prací trávil více času, než s námi. Vlastně je tomu tak do dneška.
Dá se to pochopit. Muži jsou odjakživa “živitelé” rodin. I Mari to myslí dobře… Chce vydělávat, abychom spolu časem měli dost peněz na nájem, na jídlo… na to abychom se spolu uživili. Jenže…

K čemu je slepá honba za prací a penězi, když člověk mezi tím
může díky tomu ztratit přesně ty, pro které to dělá?


K čemu pak budou člověku několika místná čísla na účtě, když přijde o to nejdůležitější
- lásku a člověka, se kterým se z těch čísel chystá budovat zázemí a jistotu?



with him 2Až v tu chvíli, kdy ztratíme… a pocítíme bolest, si uvědomíme,
že jsme měli přehodnotit své priority a zavést trošku rovnováhy
mezi všemi aspekty našeho života… To už ale může být pozdě.



S: ,,Mám takový stavy zlosti, vzteku a sebelítosti… Nechci, aby to ovlivňovalo Tebe, nás. Nechci, abys teď říkal: ,,Neřeš to, to je dobré...” tak jako jindy. Jen chci, abys věděl, že to dobré není a dělat to nechci. Nějak se to ve mě vždy vzbouří a nemám to pod kontrolou. Nechci tím ubližovat sobě, Tobě ani jiným lidem, které mám ráda. Začnu to řešit."

M: ,,Zvládneme to. Protože víš co?"
A oba zároveň odesíláme zprávu:

,,Protože spolu jsme nejsilnější!”

S: ,,Děkuji za to, že Tě mám.”
M: ,,Já děkuji za to, že mám Tebe.”

 

---- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ----