TERAPIE

terapie
27. 1. se na Instagramu dělím se svým úzkostlivým stavem, který mě poslední dny přepadá.
Jednou za čas, se prostě vrací. 
Ne ta minulost… ta je a bude tu stále. Ale ta touha se za ní otáčet. Přemýšlet nad ní. Potřeba...o ní mluvit a dostávat ji ven ze sebe.
Já…, upřímně ani nevím, jak to popsat. S nikým se už delší dobu s těmito pocity nedělím.
Rodině a přátelům to říkám zřídka kdy, aby si o mě nedělali starost.
Markovi to neříkám, abych mu tím “neubližovala”…
Sem to nepíši, protože už mi stačí řeči „hejtrů“ a falešných profilů v komentářích a zprávách o tom, že jsem psychouš, že bych se měla jít léčit a zobat antidepresiva.

Se svýma myšlenkama jsem často sama. V poslední době jsem neměla (spíše jsem si neudělala) ani čas je vypsat, jako jsem to dělávala kdysi. Nedostávám je vůbec ven a dusím je uvnitř. Často jsem na Marka protivná, protože toho mám tolik, co říct…a vždy když se mě zeptá: ,,Co se děje? Co je s Tebou Simí?“…, neřeknu raději nic a mlčím. V krku cítím neskutečný tlak všech těch pocitů a slov, které bych nejraději vyzvracela ven…HNED TEĎ! A místo toho prostě odseknu: ,,Nic není.” a nebo….,,Všechno je v pohodě.“ Protože já přeci nejsem psychouš, který potřebuje odbornou pomoc a už vůbec nejsem někdo, kdo ubližuje svému aktuálnímu příteli, slovy o mém hrdinovi

Přitom mi můj úžasný Mari stále říká, že mu to nevadí..., že je to vše mou součástí a chce, abych s ním sdílela to, co mě nejen těší, ale i trápí... Komu jinému bych prý tohle všechno měla říct, než jemu? Ale nejde mi to. Ještě pořád ne.

A tak to všechno v sobě, dusím a dusím a dusím. Lžu sama sobě. Až jednoho dne tyto nánosy uvnitř explodují, tak jako před pár dny a dnes. Z očí se mi linou hotové potoky emocí a trápení. Ani slova nepotřebuji, protože ty vzlyky a slzy mluví za mě. Jen je nikdo neslyší. Nikdo. Možná sousedé na druhé straně stěny, na kterou právě prázdně zírám... Možná si myslí, že mě tu někdo mučí. Jo. Sama sebe mučím. Pokaždé, když si lžu, že se nic neděje...

A tohle je ta chvíle, kdy si říkám: ,,Hejtři a fejkové profily? Vyhráli jste...”

Druhý den ráno - úterý - pročítám podporující komentáře a zprávy od svých úžasňáků. Cítím neuvěřitelnou vlnu podpory i přesto, že jsme si “cizí”.
Děkuji za to!
Rozklikávám zrovna zprávu od slečny Andrejky, která mi doporučuje andělskou terapii. S pokorou píše, že ne každý je tomuto směru otevřen, ale věří, že by mi to mohlo pomoci. Uskuteční se v Brně a už tuto neděli! Nevěřím na náhody. Ve chvíli, kdy jen zahlédnu screenshot zmiňované události, vím, že je to osud a cítím, že tam mám být - Karmický vztah a závislost na něm - 3 hod. terapie.
I hned píši paní, obratem odesílám zálohu a zbývá jen vyčkat do neděle.

Každým dnem jsem blíže a blíže skupinové terapii. Nevím, co od toho čekat. Jediné, co mě uklidňuje, je to, že to není hned napoprvé přímo psycholog. Mnohem raději koketuji s těmito duchovními a ezoterickými seancemi, kruhy a terapiemi, které jsou mi už přes 3 roky mnohem bližší. Vlastně od září 2016 jsem měla období pravidelných návštěv těchto událostí v podobném duchu.

No a je to tady. Neděle. Mám si sebou vět nějaký předmět, který mi Tě připomíná. Ačkoliv jsme myslela, že v novém bytě nic nemám. Našla jsem naše společné fotky. Když si češu vlasy, uvědomím si, že hřeben, který právě lehce klouzá po mých vlasech, je od Tebe. No a když se hrabu skříní a hledám něco pohodlného na sebe, nacházím tričko s lapačem snů, které je také od Tebe.

Loučím se s Marim a spěchám na tramvaj. Vůbec se mi tam nechce. Ale vůbec. Proč? Ze strachu. Ze strachu postavit se tomu, čeho se tak moc bojím a před čím utíkám - MINULOST. A zároveň mě sužuje obava z toho, že to třeba nevyjde. Třeba to bude zbytečné. Tak proč tam chodit, že? Ale jdu! Protože i přesto mám uvnitř sebe naději, že by mi to mohlo pomoci.
Naděje
To je jediná věc, která mě vždy hnala kupředu, vzpomínáš?

Naděje.

Tu jsi mi tehdy sebral svým odchodem. A já se ji teď jdu vzít zpět.

Když přestupuji na tramvaj číslo 3, potkávám kamarádku ze svého “mládí”, se kterou jsme chodívaly se ségrou ven za barák. To byly časy. Neviděla jsem ji roky, nekontaktovaly jsme se a zrovna dnes se potkáme? MINULOST. Už to začíná, že?
Každopádně mě čeká cesta dlouhá 40 minut a při povídání s ní mi to plyne mnohem rychleji. Alespoň nemám čas přemýšlet a zbytečně se nervovat.

Vystupuji. Přicházím k budově. Číslo popisné je 2. A dneska je 2. 2. 2020. Samá dvojka je to dnes. Ale hlavně…, tady už jsme byla. Zvoním na zvonek s nápisem “Osvoboď se”. Jedu výtahem nahoru a paní na mě volá: ,,Tady, tady.”
Představujeme se.
,,Neznáme se my odněkud?” Ptá se paní s přimhouřenýma očima.
,,Nejsem si vědoma, ale možné to je.” Usměji se.
Vcházím do místnosti určené k dnešní terapii.
Znovu se pousmívám. Jo. Tak tady už jsme opravdu byla. (Jen u jiné paní.) A to na vedené meditaci. Byl to buď konec roku 2016 nebo začátek roku 2017, už nevím. Tehdy jsem hledala sama sebe po rozchodu s mým hrdinou. A dnes? Dnes se tu chystám najít NADĚJI a uzdravit minulost, která mě tak moc sužuje.
karty
Po tomhle několika vteřinovém záblesku zdravím paní, která je také součástí dnešní terapie.
Přichází třetí slečna - Vendy do naší party. Sedáme si do kruhu na zem. A při čekání na čtvrtou už se pouštíme do povídání. Sedím na turka. Držím vzpřímená záda a snažím se nehrbit.
Všechny schvalujeme tykání pro přátelštější atmosféru.
Paní lektorka Hana mi předává karty od Louise L. Hay s afirmacemi. Každá si máme jednu vytáhnout.
Míchám, míchám a jedna z nich se mi líbí více, než jiné. Vytahuji si ji. Posílám karty dál a tu svou vyvolenou otáčím:
,,S lehkostí opouštím minulost a důvěřuji životnímu procesu. K vytváření budoucích zkušeností nepoužívám včerejší mentální odpad. Tvořím nové čerstvé myšlenky a nový čerstvý život.”
Nahlas se s pokorou uchichtnu. ,,No je tohle možné?” Pomyslím si.

Začínáme si povídat a vzájemně se otvírat. Přichází řada na mě.
,,Já jsem tu možná trošku z jiného důvodu… Nerozešli jsme se ve zlém. My neměli na výběr. Umřel mi. A…” Ve vteřině mám slzy v očích. Chvěje se mi hlas.
,,Já nevím, proč brečím… Umím o tom všem už mluvit normálně…” dodávám nervózně.
,,Ale pořád mě ta minulost táhne zpátky. Přitom mám už nového přítele, který je úžasný, přijímá veškerou mou minulost. Snažím se jít dál… Jen to jde ztěžka.” Sklápím hlavu i oči, které vyplavují další potůčky slz, stékající po mých tvářích.
Paní v instrukcích psala, ať zvážíme líčení, kvůli případnému pláči. Já věděla, proč jsem ji poslechla.
Hypnotizuji kartu na podlaze přede mnou, kterou jsem si před chvílí vytahovala.
,,Je to 2 a čtvrt roku a pořád se ho držím…” Beru kapesník po své pravici a smrkám.

V tu chvíli paní Šárka naproti mě říká: ,,Simi. Před 7 lety mi umřel syn. A pořád to v sobě mám. I po tolika letech. Milovali jste se a on navždy bude ve Tvém srdci.”
Pomyslím si: ,,Umřel jí syn?! I můj hrdina byl nejen partnerem pro mě, ale byl i synem, bratrem pro jeho rodinu…” Tak moc to bolí mě. Člověka, který ho znal zlomek života. Jak moc to musí bolet ty kteří s ním rostli… To si ani nedovedu představit.

Po krátkém představení našich “karmických pout”, která jsme si dnes přišly přeseknout, nás paní Hanka ujišťuje, že vše, co tu dnes ze sebe vypustíme - včetně slz a emocí - bude ihned očištěno anděli a archanděli, kteří jsou tu na naši ochranu. Nemusíme se bát, že bychom ty nepříjemné pocity dnes přenesly na někoho jiného. Ne. Všechno se to promění v čistou energii.
Je to docela uklidňující tohle slyšet, protože přesně z těchto důvodů, se často v poslední době nedělím o své pocity. Nechci ty “sračky” s prominutím, zvracet na někoho jiného.

,,Dnes nám krásně svítí sluníčko, to je dobré znamení ženy…” říká s úsměvem Hanka při pohledu z okna.

Se zpožděním přichází naše 4. sparing partnerka, která uzavírá dnešní kruh.
,,Dnes je nás tu opravdu málo. A je to dobře. Alespoň se to lépe zvládne."
Hlásím se se zvednutou rukou.
,,Ano?”
,,Já když viděla, že tahle setkání probíhají ve skupinkách po 10-12 lidech, vyslala jsem přání, aby nás tu sobecky dnes bylo co nejméně a my měly čas a prostor každá vyřešit to, co potřebujeme.” Pronáším stydlivě.
,,Ahááá, tak odtud to pramení, haha. Super!”
Atmosféra je odlehčená a paní Hana pokračuje.
,,Vyberete si teď další kartu, později ji použijeme."
Vytahuji zase jako první po směru hodinových ručiček.
Karta: ,,ZDRAVÍ”…. Celou tu dobu spolu řešíme rakovinu a zdraví. Já si jdu dnes uzdravovat svou bolavou duši a… Tady už jsou slova zbytečná. DĚKUJU!

,,Pustím Vám teď píseň od Marty Jandové - Školíš mě. Možná ji znáte, možná ne… Nevím teď, jestli je to dobrá volba vůči Tobě Simi, ale… pomůže nám to. Je hodně emotivní. Naciťte ji. Až ji po druhé pustím, tak vypište na papír všechno, co se Vám honí hlavou. Všechno.”


Všechny zavíráme oči. Zaznívají první tóny písně, kterou neznám. Slyším slova: ,,Všechno o co teď půjde, bude jen já a Ty, jakobys UMŘEL!”………………………............................................
V tu chvíli se nemohu nadechnout. Vrásním celý obličej, stlačuji rty i oční víčka a znova se hrnou slzy ven. Tak tohle se nedá…, nedá se to vydržet ani potlačit. Z hluboka se nadechuji a poddávám se tomu. Celá.
,,Mám jedny nervy,
Mám jednu hrdost,
Vydržím hodně,
Ale právě toho mám dost.
Všechno o co teď půjde budu jen Já
A TY, jdi odkud jsi přišel.
Všechno o co teď půjde budu jen JÁ
A TY, jako bys umřel…”

Píseň končí… Já už po několikáté smrkám do svého mokrého kapesníku. Song začíná hrát od začátku.
Beru papír a propisku, které jsme si popůjčovala, protože jsem si své zapomněla vzít.
dopis
I hned Ti na koleni píši:
,,Řekl jsi, že mě neopustíš. Přesto, jsi mě tu nechal. Sice jsem Ti slíbila, že to zvládnu, ale lhala jsem.
Nezvládám. Chtěla jsem. Myslela jsem, že ano, ale lhala jsem Tobě i sobě!
Řekla jsem až do smrti SPOLU - rozdělí nás jen SMRT. Ty sis umřel, odešel, ale já jsem stále tu.
Bez Tebe. ŽIJU. Ale ne s Tebou.

Pořád se snažím si vsugerovat, že to tak mělo být. Že jsme se naučili, co jsme měli. Asi ano. Ale mě to bolí, strašně to bolí.
Nemůžu jít dál, nejde to. Svažuješ mě a já svazuji Tebe. Nechci Tě pustit, pořád se za Tebou ohlížím. Pořád Tě držím.
Jsem závislá na Tobě a naší minulosti. Chybíš mi. Chci Ti toho tolik říct. Chci Tě slyšet, vidět, cítit, obejmout.
Pořád Tě stahuji zpět, i když už jsi pryč. Navždy. Cítím zlost i smutek. Vděčnost i radost při vzpomínce na Tebe.

Děsí mě představa, že to nezvládám sama a že s tím možná potřebuji pomoct.
Nikoho totiž nenechám. Ani Markovi to nedovoluji. Sobě to nedovoluji.”

Můžeme prý doplnit text o barvy a obrázky...
Je to poprvé, co nemám chuť použít barvy duhy, ale zanechat dopis pouze s černým textem.
Píseň končí….

,,Pojmenujte jedním slovem to, co jste vypsali.” Říká Hanka.

ZÁVISLOST. Tak pojmenovávám můj emoční výlev a dopis pro Tebe. Uvědomuji si totiž, že jsem na Tobě byla závislá už, když jsi žil…
,,Jsi jako droga…” říkávala jsem Ti. A já jsem teď jako narkoman, kterému došel jeho “oblíbený” matroš a nemá svou dávku.

Jakmile máme všechny dopsáno,…máme si lehnout a vzít si na dosah naši kartu, kterou jsme si vytáhly jako druhou. U mě je to tedy karta ZDRAVÍ.
Za zvuku jemné meditační melodie si leháme a zavíráme oči.
Hanka vyslovuje “modlitbu” a přání, které máme  nahlas opakovat slovo od slova po ní a v určitých chvílích doplnit své celé jméno, jméno člověka, se kterých chceme přetnout naše pouta a pak také čeho se chceme sprostit - slovo, kterým jsme pojmenovaly své pocity. U mě je to zmiňovaná ZÁVISLOST. A máme sami sebe obejmout za to, že jsme své tělo tak dlouho sužovaly.

Poté si máme vzít kartu a přiložit ji kamkoliv na svém těle, kde cítíme, že potřebujeme její vibrace.
Já ji automaticky přikládám na srdce a držím oběma rukama. (Jedna slečna třeba cítila, že si ji má dát na bříško.)
Hlavou se mi honí všechno možné, chvílemi mám úplně prázdno a jen nechávám působit sílu karty. Představuji si, jak její síla prostupuje celým mým tělem a uzdravuje každou mou buňku.
Z obou očí mi stéká po jedné malé slzičce. Ta z pravého oka mi stéká do ucha…aaaa…to lechtá. Grrr…, takové rozptýlení. Utírám slzu a vracím svou pozornost zpět “dovnitř”.
Objímám sama sebe a kartu k sobě tisknu o to víc. V myšlenkách slyším ještě melodii té písně…
,,…jen Já a Ty…Mari.” …..???……Pořád mám zavřené oči, ale v tuto chvíli se “probouzím”.
Najednou z ničeho nic cítím, jak moc bych si přála obejmout svého Marka a mít ho u sebe.

Přes oční víčka vidím, jak se rozzářilo sluníčko. Otáčím obličej směrem k němu a vyhřívám se. Dokonce cítím, že mi roztály rty a možná se i objevil malý nevinný úsměv.
Když meditace končí, můžeme se vrátit - jsme TADY A TEĎ. Otvírám oči, jako první si sedám zpět na turka. Ostatní to ještě prodýchávají a nikam nespěchají. Cítím….se dobře. Až nějak moc. Divné.

Ale mnohem divnější je fakt, že se mi to zdá divné. Protože by to snad mělo být normální a přirozené, cítit se dobře přeci.

Zapomněla jsem zmínit, že slečna, která dorazila jako poslední, má v autě zlatého retrívra. Všechny jsme se shodly, že by bylo fajn, aby ho přivedla o přestávce sem k nám. Nejen, že nebude zavřený sám v autě, ale i nám pomůže zvířecí terapie.
Zobeme přichystané občerstvení a celou dobu pijeme bylinkový čaj a vodu, abychom pomáhaly procesu očišťování a zůstaly hydratované.

Retrívr jménem Riki pozvedá náladu úplně na jinou úroveň. Je to neskutečný kliďas a očividně závislák na paničce. Při pohledu na něj mi dochází, že mám jednu špatnou vzpomínku. Kamarádka měla taky zlatého retrívra. Byla jsem malá a hrála si s ním. Taky jsem ze sebe dělala psa. Když jsem probíhala na čtyřech dveřmi pokoje, vběhla jsem mu pod hlavu a on mě zakousl zezadu do krku. Dost to bolelo a já bulela, logicky. Nevím, jestli to mám ještě podvědomě v sobě, ale za mnou ten Riki moc nechce, heh. :)

,,Teď si každou z Vás vezmu bokem a probereme to, co jste si napsaly. A uděláme si individuálně rituály…” říká Hanka a vybízí Vendy.
My ostatní si můžeme ve dvojicích posílit srdeční čakru. Tak, že si sedneme naproti sobě, dáme si vzájemně levou ruku k srdci té druhé, budeme si koukat do očí a předávat si energie.

Koukáme na sebe se Šárkou, které odešel syn za duhu.
,,Zkusíme to?” Ptá se.
,,Celou dobu cítím, že to máme zkusit spolu.”
Sedáme si naproti sobě, přikládáme si ruce na srdce, díváme se do očí… obracím pohled směrem k Hanči:
,,Srdeční čakra má zelenou barvu, že?”
,,Zelenou až do modra.” Odpovídá Hanka.
,,Máš ji v očích.” říká Šárka.
Necháváme plynout energie, oběma máme skleněné oči. A já cítím, že ji mám něco říct.
,,Je na Tebe pyšný a přál by si, abys žila i za něj.”
,,Oni tam na nás čekají, že?”
,,Čekají, drží nám tam místo, až přijde ten správný čas.”
,,A zase se s nimi setkáme, že?”
,,Setkáme!”
Takhle dále probíhá naše společná chvilka, kdy jedna druhé “předáváme” vzkazy od našich hrdinů…a nakonec se objímáme.
,,Občas mi přišlo, že to, co jsme říkaly jedna druhé, jsme říkaly hlavně samy sobě…”

Bylo to silné. A zajímavé. Tohle si chci zkusit i s Markem…, napojit se na svá srdíčka.

,,Jste skvělé holky!” Říká Hanča.
,,Teď uděláme rituál pro Vendy”…, pokračuje.
Stoupáme si do kruhu, všechny se držíme za ruce. Ta pro kterou je rituál určen stojí/sedí/klečí…v kruhu. Každá to máme postupně určené jinak, tak, aby to bylo přímo pro nás.
My okolo máme zavřené oči a posíláme sílu a lásku doprostřed té, která ji momentálně nejvíce potřebuje, mezitím co Hanka pronáší afirmace/modlitby a “vyvolená” uprostřed je opakuje.

Takhle se vystřídá Vendy i Šárka. Mě už delší dobu bolí hlava (ačkoliv dostatečně piju).
H: ,,Simi, tak co? Půjdeš teď Ty? Ty jsi docela v klidu, viď?”
,,No já už chvíli přemýšlím, co k Tobě půjdu řešit, když je mi nějak dobře, heh.”
….,,Já akorát zjistila, že jsem na něm byla závislá už za jeho života a teď se to tou smrtí vystupňovalo, protože vím, že už ho “nemohu mít”…, ale to si asi budu muset vyřešit sama.” pokračuji vyklidněná.
,,Já už vím, co s Tebou! Pojď taky do kruhu, stoupneš si doprostřed a představíš si Peťu.” Pobízí mě Hanka.

V tu chvíli, když si představím, že se mu mám podívat “v tváří v tvář”, zase začínám brečet. Ale prostě z vteřiny na vteřinu. ,,Jasně, jsem v pohodě.” Pomyslím si ironicky. A vlastně i nahlas pronáším, že očividně v pohodě ještě nejsem.
H: ,,Zavři oči.”
H: ,,Holky posílejme sílu a lásku!”
H: ,,Simi Ty si představ Peťu přímo před sebou a opakuj po mě…”
,,Peti, omlouvám se Ti za to, že jsem Tě držela. Omlouvám se svému tělu i duši, že jsem je tak moc trápila….”
Tu afirmaci si nepamatuji celou. Pamatuji si jen kousky trhavě…, mám okno. Vím jen, že když se mě Hanča ptá, jestli Tě vidím, tak říkám, že vidím. Ale né tak, jako když jsi umíral. Vidím Tě zdravého. A když se ptá, jak se tváříš.., tak říkám, že Ti nevidím do tváře…, protože se objímáme. Ani mi nic neříkáš, jen tu prostě jsi…a vždycky budeš. A já brečím…a brečím. Chytám se rukama u srdce.
H: ,,Nech to Tebou projít. Cítíš, jak se Ti slepuje rozbité srdíčko?”
S: ,,Jo. Já mu vždy říkala, že je kousek jeho.”
H: ,,Ájé…, chceš si ho vzít zpátky?”
Kývu hlavou se zavřenýma očima.
H: ,,Opakuj dál po mě…”
,,Nikdy na Tebe nezapomenu Peti, ale musím jít dál. Beru si své srdce zpět a Tobě dávám svobodu.”
Najednou je ticho. Já v duchu říkám: ,,Ahoj Peti.” A zhluboka vydechuji.
H: ,,Vidíš, zvládla jsi to.”
,,Heh”, pochichtnu se. ,,Potvrzuješ i to ve chvíli, kdy jsem se s ním v duchu zrovna rozloučila a nechala ho odtud odejít.”

Kruh se rozpojuje. Já se jdu napít a sednout si. Hlava mě třeští 10x tolik než předtím.
Jdeme na konečný rituál pro poslední slečnu. Celou dobu cítím, že už nedokáži dávat tolik energie jako u předchozích holek. Mám chuť se odpojit a jen si sednout nebo lehnout. Cítím, že je toho na mě dnes až moc. Jako opravdu. Ale nakonec to zvládám, posílám lásku a držím se až do konce. Ufff. To byla síla. Všechny jsme to zvládly.

Na závěr pouštíme rockovou píseň a máme úkol - vytřepat ze sebe úplně všechno skákáním a tancem. Jooo…, tohle mi problém nedělá. Vytřepávám i tu bolest hlavy a je mi o něco lépe.
Vybízím holky, ať se spojíme naposledy všechny v kruh a děkujeme si.

Nakonec to nebyly tři, ale čtyři hodiny.
,,Dnes buďte v klidu a nedělejte nic náročného.”
,,My jdeme s přítelem plavat, ale to je taková regenerace a všechno to odplave, že jooo?"
,,Jasně, to odplave!”

Shodly jsme se všechny, že jsme nabité životem, ale unavené zároveň. Byl to fakt zápřah nejen na hlavu, srdce a duši, ale na celou naši bytost.
Tohle jsem potřebovala…

Vyzvedává mě Mari, kterého už s úsměvem líbám a jedeme plavat. Cestou se mě ptá, jak to probíhalo a tak mu to v rychlosti popisuji… Jsem tak ráda, že už ho mám u sebe. <3 Děkuju.

Jen co se vracíme z plavání, tak se pořádně najím a na hodinu usínám (o půl 6!), tělo potřebuje čerpat síly…

VÍM..., není to konec. Ještě z toho nejsem venku... A budu vůbec někdy? .................................... .