STRACH(Y)

strachy

 

 

 

...Ohledně tohoto tématu je opravdu těžké se (ne)rozepsat v tak malém prostoru, jako je dvoustránka v duháři.
Proto jsem zvolila možnost interaktivního článku, ve kterém mohu více popustit uzdu fantazii a zabrouzdat hlouběji.
STRACH, to je to, co nám věčně stojí v cestě za našimi cíly a sny. Spolu s negativními myšlenkami přitahuje neúspěch,
kterého se tak bojíme. Nejen neúspěch, ale i nemoce. ,,Strach a nemoce? Jak to jde dohromady?"... říkáš si?

tamkde jestrach

Každý den, ať se nám to líbí nebo ne, ať si to uvědomujeme nebo ne, svou mysl i tělo vystavujeme strachům.
Vystavujeme tak tělo nejen strachu, ale i stresu, který strach doprovází - nervozita, pocení, spousta rozlítaných myšlenek v hlavě.

- Pocity zoufalství, kolik toho musíme stihnout a kolik toho reálně (ne)stíháme.
- Strach, co si kdo pomyslí a co na to říkají druzi.
- Strach, že přijdeme o práci.
- Strach, že se stane něco našim dětem, partnerům, rodičům, blízkým...
- Stres, že nestihneme ten spoj, kterým se dopravíme na důležitou schůzku a strach, že přijdeme o příležitost.
- Stres, že nejsme dostatečně dobří.
A mnohem mnohem více "destruktivních" myšlenek...

Jak je v poslední době běžné, většina doktorů nyní dává stres jako spouštěč veškerých psychických i fyzických projevů různých nemocí.
A mají pravdu - stres je odpovědí na všechno. Ale z čeho pramení stres? Ze strachu. A přesně z těch podobných situací, které jsem výše vyjmenovala.

Vždycky říkám: ,,Podívejme se svým strachům do tváře a překonávejme je." A taky to ráda dělám... Ale jsou strachy a strachy.

Strachy, se kterými můžeme reálně pracovat a opravdu je začíná překonávat...
...a pak jsou strachy, se kterými reálně nic nemůžeme dělat, ALE můžeme zapracovat na jejich přijetí.

Viz strach - že se stane něco našim blízkým - nejsme Bozi, abychom odvrátili nebezpečí, které jim hrozí.
A nemáme ani právo jim mluvit do jejich životosprávy, která je může a nemusí vést k poškození jejich zdraví.

Musíme jen přijmout, že se to může stát, případně jim být inspirací k tomu, aby udělali změnu..., ale ta vždy přichází od nás samých.
Prvně musíme my měnit sebe a svůj přístup.

Pak jsou tu strachy, na kterých můžeme pracovat:
- překonání strachu z výšek, lezení na stěně i na horách, jako jsem psala v duháři na rok 2020.
- překonání strachu podívat se do svého nitra v rámci terapií, jak už jsem psala nyní v duháři pro rok 2021.
- můžeme dokonce překonat strach z toho, co si o nás kdo myslí, tím, že najdeme sílu sami v sobě a budeme pevní v tom, co si myslíme my.
- strach, že nejsme dost dobří tím pádem také nebude mít nad námi takovou moc.

Zní to hezky, viďte? A teď, jak na to?

podivejmesejimdooči

Klíčové je podívat se na tyhle strachy - přiznat si je a zvědomit si je.
Upřímně, není to snadné. Sama téměř každý den přicházím na nové a nové podněty, které ve mně probouzí pocity strachu a nejistoty.
JE TO V POŘÁDKU. Je v pořádku - bát se. Je v pořádku - mít strach. Jsme lidé.

V pořádku to není ve chvíli, kdy děláme, že strach není a nebo s ním odmítáme pracovat a tak nás začíná omezovat v běžném životě a fungování.
Což mě se stávalo (a stále i stává) běžně. Strach mě mnohdy sužoval tak moc, že pak stačilo jen dloubnout do toho "správného" místa
a všechno uvnitř mě nahromaděné vylítlo ven jako popcorn z mikrovlnky.

- Strach, že na mě ten člověk útočí, tím co říká.
- Strach, že na mě hledá další chyby.
- Strach, že stojím za prd.
- Strach, že jsem uvnitř zlá.
- Strach, že ubližuji lidem kolem sebe.
- Strach, že to nezvládnu všechno překonat a ustát.
- Strach, že vlastně úplně selhávám.

(Každý si tam můžeme dosadit to své. Já bych se upsala, kdybych měla zmínit vše.)

Tohle a mnohem více MĚ STRESOVALO. Pak mě začalo stresovat, že nevím, co s tím dělat a že už nezvládám na to všechno "být sama".
Můžeme mít oporu v partnerovi, v rodině, přátelích, ale ve finále jsme na ty všechny sračky uvnitř "sami". Protože by mnoho věcí z toho všeho,
nebyli naši blízcí kolem nás, schopní přijmout.

A kdo tedy, když ne naše okolí?

(PSYCHO)TERAPEUT.

Člověk, který nesoudí. Ten, který si věci, co nás trápí a zraňují, nebude brát osobně.
Protože se ho netýkají, ale zároveň má nadhled a může nám pomoci pochopit určité souvislosti ve věcech, které nás sužují.

Za mě - jít k psychoterapeutovi, bylo jedno z mých nejodvážnějších rozhodnutí a konání v mém životě.
Ke kterému bych mimochodem nedostala odvahu, kdybych po boku neměla inspiraci - mou @iri_sloubabe ,
která mě neskutečně motivovala k tomu najít sama sebe. A které za to budu do smrti vděčná.

Nezní to rozhodnutí až tak odvážně? Říkáš si?

...ale vůbec si připustit, že někoho jako terapeuta potřebuji, pro mě bylo ještě nedávno naprosto nereálné.
O to víc nepředstavitelná, byla myšlenka, vypouštět své démony ven.

Upřímně, vždycky jsem měla za to, že (psycho)terapie je něco “špatného”, že člověk vlastně musí být tak trochu “mešuge”, když ji potřebuje.
O to více jsem se v tom zatvrdila v době, kdy mi někteří dávali rady typu:
,,Měla by ses jít léčit a né furt truchlit. Začni zobat nějaké prášečky a bude Ti líp. Jsi psychouš, když furt řešíš minulost a člověka, který už tu není.”

Tyhle řeči ve mně o to více vzbuzovaly pocit, že návštěvou terapeuta vlastně přiznám, že jsem blázen a že mám problém...strach.
A díky tomu jsem se zařekla, že za žádným terapeutem nikdy, NIKDY nepůjdu, ať budu mít jakýkoliv problém/strach, protože to prostě zvládnu sama!

Jooo. Jak se říká - nikdy neříkej nikdy, protože i já jsem vylezla ze dveří jednoho takového terapeuta...
Protože Iri mi ukázala, že terapie není hanba, naopak. Může nám pomoci pochopit spoustu souvislostí, které nechceme / nemůžeme vidět nebo pustit ven...

A právě teď Vám chci za sebe a za nás obě ukázat i já, že to opravdu není hanba. Požádat o pomoc a začít pracovat na sobě a na svém životě, to je naopak tím největším důkazem síly. Často se totiž stavíme do role oběti, místo do role tvořitele. Opět mluvím z vlastní zkušenosti.
Jsem tvůrce. My jsme tvůrci.

Už to uvnitř sebe nechci a nemohu schovávat. Nechci to potlačovat. Chci všechnu tu bolest vidět v pravých barvách.
Chci ji nechat vyjít ven na světlo. Protože se mám ráda a protože MŮŽU... My všichni můžem!

Když budeme chtít.

Mě terapeuta doporučila kamarádka. Ale ne 
každý má asi to štěstí na takhle blízké doporučení.
Každopádně pokud byste byli odhodlaní bourat své strachy a rozhodli se pro terapii, věřím,
že si do života přitáhnete někoho osudového už svou myšlenkou a odhodláním. Případně můžete kouknout po internetu.

V této korona době není úplně umožněno potkávat se na sezeních osobně, ale za mě jsou skvělé i online terapie.
Stačila mě jedna osobní schůzka a od té doby proběhlo dalších 13 hodin online přes mobil.
Je to jízda.
Držím moc pěsti v poznávání sama sebe a svých strachů.

Protože zbavení strachů a stresu znamená - ZDRAVÍ.
Není to totiž jen o jídle, které do svého těla dáváme. O pohybu, kterým tělo rozproudíme.
Je to hodně o těch psychických jedech, kterými svá těla a mysl pravidelně krmíme.
A to se dá s pomocí terapeuta krásně pročistit.

Jedno upozornění na závěr: Bude to bolet. Bude to těžké, ale dá se to zvládnout. Možná během naší cesty lidé přijdou a jiní odejdou, ale my získáme mnohem víc.
Sami sebe a život s menší mírou strachů a stresů, kterým nebudeme mít tendenci se tolik poddávat, ale naopak v sobě najdeme vždy sílu je dříve či později řešit.
A to za tu bolest stojí. Opravdu.

DĚKUJI za terapie svému terapeutovi a děkuji mé Iri, že mi byla nejen inspirací, ale je i oporou na mé cestě. Vlastně my vzájemně jsme si oporou. :) DĚKUJU.

Doporučení na web s terapeuty: hedepy.cz